Srpen 2010

Hudba je moje droga

25. srpna 2010 v 22:06 | Nini |  Téma týdne

Hudba... Je to moje droga. Svět kam můžu utéct. Můžu v ní vyjádřit své pocity, emoce a všechno co se mi stalo. Mám písničky na smutek, na radost, na poslech jen tak, k učení, k písemkám, s kamarády a nebo jen tak hodím věci za hlavu a najdu si něco starého a pouštím si opravdu vykopávky.

Mám pár svých oblíbených zpěváků jako například Daniela Landu - jeho songy jsou naprosto úžasné, plné pravdy a skrytých zdělení. Miluju ty pocity které ve mě probouzejí i náměty. Jsou děsivé a naprosto úžasné.

Co poslouchám jako blázen jak jsou rockové písničky, ať české nebo zahraniční. Miluju písničku Lidi jsou Lidi od Aleše Brichty, nebo písničky od Skillet. Ráda si pustím i popové písničky a naprosté slaďáky, nebo ještě ráda poslouchám jen piano instrumentálky.
Taky nesmím zapomenout na další oblíbence jako jsou Kabáti, Petr Muk nebo Lucka Vondráčková či Jayk3m. Z cizích to můžou být Avril Lavigne, Kate Pery, nebo i Michael Jackson (nějakých pár písniček). Je jich víc, ale vždycky to jsou asi jen samostatné písničky.

Párkrát jsem už složila i nějakou písničku, ale zpěv mi moc nejde a tak z toho nic nebylo.
Prostě hudba je můj život a vidím ji všude - ve škole, v kroužku v capoeiře i jen tak přes den. Nedokážu si vybrat jednu písničku, kterou bych měla nejradši, ale mohu říct, že se mi nikdy neomrzí písnička Anděl od velkého básníka a textaře, Karla Kryla.

Proč, tati?

25. srpna 2010 v 21:24 | Nini |  Můj deník alias. Nini se rozkecala
Chtěla bych se přestat bát, ale nějak to nejde. Když se mi konečně podaří nalézt klid a vyrovnanost, okamžitě přijde něco, co mě zlomí a já mám jen neodolatelnou touhu brečet. Udělala jsem snad něco, že bych si zasloužila, aby mě otec nenáviděl? Udělala jsem mu něco, čím bych ho tak pobouřila, aby si myslel, že nestojím za nic? Netuším čím to je - snad mojí rodinou, strýčky, kteří nejsou žádní svatoušci, nebo snad mnou? Nestačí mu snad, že se snažím, že jsem nikdy neměla žádné pletky s policii, že chodím do školy a nebulám to? Tak čím to je, že mu nejsme já ani sestra moc dobré? Nikdy jsem doopravdy neudělala nic zlého, snad jen jsem někdy odmítla něco udělat, byla jsem zlá na mamku, ale na něj ne. Vím jsem protivná, mám své nálady, ale to snad není důvod k tomu,a by mě nenáviděl a dělal mi ze života peklo, byť jen tím, že s námi nemluví a visí nad ním mrak výhružek. 
Za jednu věc mu jsem vděčná, to on má zásluhu na mé víře v Boha. To díky němu jsem se na něj obrátila, aby to všechno poslal pryč, aby mě bránil a díky Němu jsem zjistila, že nade mnou opravdu stojí a posílá mi mého anděla (mou malou hvězdičku). 
Strašně se bojím, že ze mně jednou bude opravdu jen vystrašený uzlíček nervů. Asi si zajdu k psychologovi, až mi bude osmnáct, protože asi opravdu budu v p**i... 

Kniha - Harlequin - Nežné okovy

25. srpna 2010 v 19:47 | Nini |  Recenze
Před nějakým časem babička našla celou krabici svých starých knížek - Harlequinek. Ze zvědavosti jsem si jeden z těch kýčů půjčila a přečetla. 

Dávné lásky
Něžné okovy
Catherine Archerová. 
Kniha 8 - Z 04/96 (Říjen) (Originál vyšel v r. 95)

Obsah: Byl to jen polibek ze zvědavosti, ale neobešel se beze svědků. Lord Raynor ví, co je jeho rytířskou povinností, a bere si ženu, jejíž čest takto zpochybnil. Elizabeth však chce, aby povinnost nahradila láska. 

Něžné okovy - Anglicky
↑ Něžné okovy, anglický přebal. ↑

Už od začátku jsem nečekala nějaký závratný děj, ale to co jsem četla bylo hrozné. Autorka omývala stejnou skutečnost stále dokolečka. To je jedna věc, která mě na knížce udivovala. Druhá je, že nenechala čtenářku pořádně napnutou a nedovolila jí hloubat - proč se hlavní hrdina chová takto? Hned na začátku vyzradila ty nejzávažnější tajemství, která mohla být odhalena až nakonec, pak by se čtenářka lépe ztotožnila s hlavní hrdinkou. Mrzí mě také, že nám mohla lépe rozvinout příběh vedlejších postav, bylo tam toho, co bylo naznačeno a už se k tomu nikdy nevrátilo. Nakonec příběh hlavních hrdinů - šlo by to napsat stručněji, bez zbytečného nudného protahování a spíš bych se opravdu zaměřila na vzájemné psychologické poznávaní postav. 

V knize jsem našla jednu jedinou scénu, která mě zaujala a všech (bohužel) deset stránek jsem přečetla jedním dechem.

Nebudu přidávat důraz na chyby v překladu, kdy jsem oběvila záměnu i za y a s za z, což úplně změní celou větu. 

Napíšu klidně srovnání s jinou knihou, která by měla být stejně stará, (rok 96) ale neodehrává se ve středověku, ale v novověku ve Francii - Normandii (i když hl. hrdinka je také z Anglie). Název má Démonický milenec a autorka si s dějem krásně vyhrála. 

Vzpomínám a bolí to...

25. srpna 2010 v 0:49 | Nini |  Můj deník alias. Nini se rozkecala
Je to jako bláznivé procitnutí. Když si něco najednou uvědomíte a bolí vás to. Nedaří se vám to vyhnat z hlavy a ani nemůžete, kvůli těm pocitům naprostého prázdna když se o to pokusíte. Pak to najednou odezní, bez nutnosti se k tomu vracet a pak je to zase zpátky. Je to jako kolotoč. Na jednu stranu se kvůli tomu směju, ale pak se mi chce brečet. Co mohlo být jinak kdybych to tehdy neudělala, ale jaká bych byla dnes, kdybych s tím nesekla? Dnes nemá cenu se k tomu vracet jinak než ve zpomínkách, nebo útržcích, protože už bych to nedokázala, jsem už asi moc stará abych to mohla prožívat znovu. Jsem v pasti, dál se nedokážu pohnout a zpátky jít už nemůžu. 
Kéž bych měla nějakou kouzelnou hůlku a mohla bych se kdykoliv podívat do budoucnosti, co všechno způsobím, když se rozhodnu tak a nebo tak. 
Vím, že by si to přál každý a že právě v tomhle je kouzlo života, v prchavosti okamžiků a neznalosti budoucnosti. Buď poslechneš rozum, nebo srdce, nebo se prostě necháš špatně vést. Každopádně do nějak dopadne. 
Bolí mě když nemám nápady na psaní, protože kdysi jsem je měla, mrzí mě, že už nemůžu psát to co bych chtěla, přijde mi to špatné, na nic... Nebo to prostě nemám kam dát... 
Tak strašně moc bych si přála změnit svůj život, ale netuším jak. Každopádně teď zase pociťuju ten dávný strach, strach, že zítřek bude temný, že něco promeškám, že se NĚCO stane a já tomu nezabráním. Bojím se, že už to nikdy nebude takové jako dřív a že pokaždé bude nad námi ten děsivý mrak, to zvláštní napětí, bolest z toho, že zradíme někoho, na kom nám záleží. Už se to stalo a bude to tu pořád. Nenávidím ty vzpomínky, ať dobré, nebo ty zlé. Sakra, chci aby to skončilo, ale deprese asi patří k mému životu. 
NE tohle není DEPKA, tohle je probuzení. A je to zlé probuzení do reality, kterou jsem nechtěla vidět a snažila jsem se snít nějaký divný sen. Teď musím sebrat všechny síly, veškeré své odhodlaní a spravit to.
Nebo apoň spravit sebe, ten zbytek nějak vyšumí... 
Jinak, už příští měsíc slaví můj blog narozeniny, už se těším. Budeme spolu už tři roky. Tři roky tak vzdálené dívčímu snění a bláznivé pubertě. Tři roky a já pořád vzpomínám. Na všechny, na všechno, mlhavě, ale jen přeci... Nezbavím se toho... 
CREDITS: Layout by Denaille | layouts.candita.cz | Picture from DA