Září 2008

...Skočila na vozíčku.

30. září 2008 v 17:59 | Nini |  →Co kdybych...
Přemýšleli jste někdy jaký máte život? Jak v tom věčném stežování si, jste vlastně šťastni? Máte všechno: Máte domov s milujícími rodiči(i když to mnohokrát nedávají najevo tak jak bychom chtěli.), máte přátelé, kteří jsou v mnohých situacích vděční za každý úsměv a hlavně máte volnost pohybu.
Já si stále stěžuju: na učitele, na okolí, na rodiče a na tu hroznou dálku z domu do školy. Nesnáším když musím někam jít, ale přemýšleli jste někdo jako by vám bylo, kdyby jste to neměli? Kdybyste museli žít odkázání na pomoc druhých? Zkusme si to spolu projít.
Všechno začalo zcela nevinně. Ten rok bylo v Říjnu ohromné teplo na kola a na sportování a jelikož já sportování miluji, domluvila jsem se s ředitelkou a vyklidila jsem si šatnu-vyklízelo nás ji víc. Volná šatny po býválých třídách, které už nejsou k použití, měly soužit jako kolovny. Já a sestra jsme se právě chystali do školy na kole. Bylo krásně a my se smáli a předjížděli jsme se. Naši radost kazila jen silnice, po které jsme museli jet, nerada jezdím po silnicích, když mám možnost vjedu si na ztesku, nebo na chodník, ale v tom úseku jsem musela jet po silnici. Všechno bylo bezvadné, než na mě sestra zavolala. ,,Počkej na mě!" křičela. Já ji však neviděla a tak jsem se otočila. Spatřila jsem ji, ale ztratila jsem rovnováhu, začala jsem brzdit a zběsile jsem kmitala řidítky ve snaze vyrovnat kolo. Nepovedlo se mi to a já vjela rovnou doprostřed silnice, přímo pod projíždějící auto. Já nestačila uhnout a ono zastavit. Střetli jsme se já přeletěla přes kapotu a přistála jsem vedle něj na silnici. Řidič okamžitě zavolal sanitku a já se probudila v nemocnici.
,,Jak je ti Nikol?" ptala se mě milá sestřička když jsem otevřela oči.
,,Co se mi stalo?" zeptala jsem se přemáhajíc osrou olest v hlavě.
,,Měla jsi nehodu na kole, ale už jsi mimo nebezpečí... Oh za chvíli za teou příjdou rodiče se sestrou." usmála se ta sestřička a opustila můj pokoj.
Ležela jsem a snažila jsem se nemyslet na tupou bolest proudící v celém mém těle. Tišící prostředky už asi nepůsobili a já neměla komu říct o další. Pro trochu klidu jsem znovu usínala.
Konečně se otevřeli dveře a dovnitř vstoupila moje zarmoucená maminka s taťkou a Naty.
,,Ahoj Niki, jak se máš?" Naty se smutně usmála a chytla mě za ruku.
,,Mám se hezky, až na to že mě bolí celé tělo a hlava a chce se mi čůrat. Kde je tady záchod, zajdu tam." řekla jsem a chtěla jsem vstát, jenže když jsem pohnula nohou, pocítila jsem jen slabé zachvění, ale noha se ani nepohnula. ,,Co se to děje? Proč ně nohy neposlouchají?" vyděšeně jsem se podívala na své rodiče. Mamka měla v očích slzy a táta mi jen řekl, že za chvíli příjde doktor.
,,Nikol, jak jistě víš, měla jsi nehodu. Srazilo tě auto. Prodělala jsi několik operací, ale bohužel jsi si zlomila několik obratlů a narušila míchu. Obratle se nám podařilo dát trochu dohromady, ale s tvou míchou nic neuděláme. Už nikdy nebudeš chodit, je mi to líto." řekl mi doktor, pak mě prohlédl a odešel. Já jsem brečela. I sestra a mamka, jen taťka se držel, musel.
,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se mamiky.
,,Pět dní." odpověděla mamka a já ji pak poprosila, aby odešla, ona i ostatní. Zůstala jsem sama. Byla jsem smutná, všechno pro mě stratilo význam. Tolik jsem se bála tělocviku ve škole, tak už jsem nemusela, už nikdy jsem se nemusela bát. Tolik jsem milovala přebíhání v dešti od babičky, k tetě a domů. Milovala jsem toulky v dešti a výmluvy, už jsem nemohla... Tak ráda jsem byla v capoeiře, i když jsem nerada dělala některé věci, už jsem je nemohla dělat vůbec. Všechny vzpomínky, na všechno co jsem dělala mi najednou připadali jako noční můra. Zrarovali mě a já nemohla nic dělat.
Pobyd v nemocnici byl krátký. Po týdnu mě pustili do domácí péče, ale musela jsem dojíždět do nemocnice na ošetření. Další měsíc jsem pak strávila plným zotavováním a rehabilitacemi.
Po tom měsíci a půl jsem měla znovu nastoupit do školy. Byl konec Listopadu, ale nebyla moc velká zima a ani moc mokro, naštěstí, protože pak by mi sestra musela dlouho čistit kola u vozíčku.
Můj poslední rok na škole jsem si představovala jako peklo. Jelikož naše škola postrádá bezbarierový přístup a jelikož mě mamka nechtěla na ten poslední rok předávat na bezbarierovou školu, můsely pro mi přispůsobit učební podmínky. Naštěstí máme třídu hned v přízemí, proto nás nemuseli stěhovat, nebo mě stěhovat do jiné třídy, ale nemohli jsme do učeben. Už žádná informatika, žádná angličtina s televizí, žádná chemie s pokusy a nebo vycpaná zvířata v přírodopisu. Už žádné velké mapy zeměpisu a všechno ostatní. Byla jsem na nic a v té době jsem si top uvědomovala víc než cokoliv jiného.
,,Mami já tam nechci, nebudou mě mít rádi, budou mi nadávat a budou na mě naštvaní... prosím neposílej mě tam." prosila jsem. Znala jsem svou třídu natolik dobře, abych očekávala jejich reakci, ale překvapili mě. Jen co jsem přijela ke škole, vyhlížela mě třídní učitelka u zborovny. Samozřejmě se na mě všichni koukali a já měla hlavu schovanou mezi rameny a pohled upřený na zem. Poslední dobou jsem byla naštvaná a smutná zároveň a i tohle mě štvalo. Měla jsem chuť rozkřičet se a všem říct, aby si mě nevšímali.
Nechala jsem se odvést do školy, kde se mě hned ujala třídní. Hezky semnou mluvila, uklidňovala mě a chtěla, abych se jí svěřila s každým problémem. V tu chvíli mi to bylo jedno, nezajímalo mě to a chtěla jsem odejít, ale bylo pozdě. Škola se začala naplňovat dětmi různého věku, všichni mířili do šatny a pak běželi do třídy. Závistivě jsem se na ně koukala. Jak to bylo zarmoucující, že já jsem musela sedět u zborovny a čekat, než mě pustí pryč, zatím co oni si mohli všide volně pobíhat. Připadala jsem si ještě víc na nic.
,,Tak pojď Niky, zavezu tě do třídy." usmála se na mě třídní a chopila se vozíku. Blížilo se zvonění a ona nás měla na první hodiniu. Před vstupem do třídy jsem se cítila mizerně, měla jsem strach a chtělo se mi zvracet. Tušila jsem že na mě budou všichni koukat a nebudou věnovat pozornost ničemu jinému než mě. Štvalo mě to hlavně kvůli mému vzhledu-všude jsem byla stále podřená a moje levá ruka byla obvázáná(naštěstí už jen v dláze).
,,Paní učitelko... prosím... já tam nechci." řekla jsem tiše, ale bylo to tak tiše, že mě skoro neslyšela. Nastal ten okamžik a ona tevřela dveře. Vjeli jsme velkými dveřmi do třídy a já na sobě ucítila pátrávé pohledy všech. Když jsem se na ně podívala všichni byli plni soucitu a někteří i posměchu. Chtělo se mi brečet, ale musela jsem to vydržet, stiskla jsem rty a v ruce jsem svírala ucho mého batohu.
,,Předěláme zasedací pořádek." řekla třídní a začala předávat všechny lidi jinam. ,,Nechali jsme ti dovést lavici, ale nevěděli jsme kam ji dát, takže ti ji přispůsobíte teď." řekla učitelka a nechala kluky ať přendají do rohu u okna větší lavici. Můj vozíček nebyl tak velký, aby kvůli němu museli extrémně předělávat třídu, ale i tak se všechno muselo posunout abych mohla projet, zakotvit vzadu a pak odjet domů.
Hned o přestávce za mnou přišli holky a obklopili mě jako nějakého nemocného kráslíčka.
,,Jak ti je Nikčo?" zeptala se mě Eliška. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale najednou mi jejich přítomnost, byť jen ze soucitu, připadala milá.
,,Mizerně Eli, ostatně, jak by ses cítila ty kdyby se ti zhroutil svět a tys byla přikovaná na takovéhle věci." řekla jsem zlostně a praštila jsem rukou do železné konstrukce vozíku. Hned jsem toho litovala a snažila jsem se zatlačit slzy bolesti.
,,Nebreč Niky, to bude dobré, uvidíš." snažila se mě chlácholit Lucka a pohladila mě po vlasech.
,,Co může být dobré? Že je ze mě mrzák? Že nikdy nebudu tím čím jsem chtěla být? A to jen proto, že nedokážu ovládat své nohy? Ne Lucko tohle se nespraví... a nechte mě být! Nepotřebuju soucit, všichni jste stejní..." rozkřičela jsem se a dala jsem bezdůvodně průchod svému vzteku. Holky nebyly naštvané, ale stejně už semnou nemluvili.
První den byl peklo, ale ty další ještě větší. Nesnášela jsem vše kolem sebe. Nesnášel jsem nikoho. Nebyla jsem ráda doma, ale ani venku. Moje jedina radost byla tužka a papír. Sedávala jsem v koutě našeho domu a kreslila jsem. To bylo jediné co jsem dělala, do té doby než sestra přišla s jedním střeštěným nápadem.
Něla jsem zaše špatnou náladu. Seděla jsem v rohu pokoje a dívala jsem se na kreslené seriaály na Jetix. Všechno to šlo dokolečka a mě to nebavilo, jenže jsem měla už všechny knihy přečtené, i časopisy a k počítači jsem se nedostala.
Ségra se právě vrátila z tréninku a utíkala hned za mnou. ,,V capoeiře se na tebe ptají, Peao chce abys přišla." začala rozzářeně povídat, ale já ji zarazila.
,,Nikam nejdu, co bych tam taky dělala? Jsem na vozíku a nemohu se pořádně hýbat, copak oni to neví?" začala jsem křičet.
,,Ví, ale přesto tě tam chtějí." začala ségra, ale já ji znovu umlčela a tak dala pokoj, ale jen jeden den.
Za dva dny po tom, jsme měli další trénink a moje milovaná sestřička si začala chystat věci. ,,Nikol, jedeš tedy taky?" zeptala se, aby pro mě mohla připravit pití a pomoc mi se obléct.
,,Ne." řekla jsem rázně a naštvaně.
,,Ale no tak, bude to sranda, aspoň zapomeneš na to tvoje trápení a přestaneš se litovat." začala.
,,Zapomenut? Bezva, já tam budu sedět, jako mrzák v rohu a sledovat všechny jak dovádějí a amám zapomenout?"
,,Nedělala jsi tohle celou dobu? Stála jsi v rohu a dělala jen to co ostatní... Tak se přestaň litovat a začni konečně něco dělat, nebo chceš strávit celý život seděním v koutě?" začala na mě křičet.
Měla pravdu a já to věděla, ale nechtěla jsem si to připustit. ,,Jo chci sedět v koutě a litovat se... lepší než sledovat radost druhých, když já sama nemůžu!"
,,Hele dívej se." řekla ségra o něco klidněji. Vzala do ruky mobil a nacvala čísi číslo. ,,Halo? Peao? Máš čas, potřebuju, abys Nikče, řekl, že by měla přijít na capoeiru... řekni jí to co jsi říkal mě." ona podrazačka zavolala zástupci trenéra, aby si semnou promluvil.
,,Ne, já ho nechci..." volala jsem šeptem, ale ona se jen uculovala a přiložila mi mobil k uchu. Po chvilce jsem ulyšela: ,,Niky?" Nezbylo nic než odpovědět.
,,Ano... Peao promiň, ale já..." nenechala jsem ho začít a snažila jsem se z toho vymluvit, ale i když jsem naštvaná, nechci nic pokazit a tak jsem mu nakonec dala prostor.
,,Příjdeš dneska se ségrou na trénink?"
,,Nevím, ale asi ne, není co bych tam dělala... nechci se na vás jen dívat."
,,Ale ty jsi zapoměla, že capoeira není jen o bji, a akrobacii? Capoeira je i hudba, takže můžeš hrát, zpívat a dívat se na nás..."
,,Já, ale neumím..."
,,Já jsem jednou říkal, že i kdybych skončil na vozíčku a nemohl jsem dělat capoeiru, tak bych ji stejně dělal, vzal bych do ruky berimbau a hrál bych... Příjď dneska za náma a uvidíme... Jo?"
Jeho hlasu se nedalo odporovat, netušila co bych mo mohla říct a tak jsem jen souhlasila. Ségra radostně vykřikla a pak řekla Peaovi díki a pomohla mi se obléct.
Za několik okamžiků jsme byli na cestě k SOŠ Stavební. Mamka nám pomohla z auta a já si nasedla na svůj vozík. Přikrytá dekou a s hroznou nervozitou jsem byla dopravena k vstupním dveřím tělocvičny. Najednou jsem začala litovat toho, že jsem sem šla. Dma jsem byla po dlouhé době veselá a smála jsem se s Naty, ale když jsme se čím dál víc blížili k hloučku capoeirustů, byla jsem čím dál nervóznější z jejich reakce. Když jsme přijeli všichni se shromáždili kolem mě, chtěli si povídat a vyptávali se mě na různé věci.
,,Naty tohle nebyl dobrý nápad, já chci pryč." otočila jsem na sestru hlavu a upřela na ni prosebný pohled.
,,No tak, vždyť jsme sem teprve přišli a ty už chceš jít?"
,,Jo, nějak se mi ten nápad nelíbí, jedu domu." řekla jsem rázně. Prudce jsem zatlačila dlaněmi do kol a vytrhla se sestře. Pak jsem se vydala na parkoviště kde jsem chtěla volat mamce, ale i toho jsem se bála.
Dřív než jsem tam však dojela, vyrazil mi naproti Peao a jeho bratr. Peao měl sice plné ruce všelijakých věcí, ale přesto se na mě radostně usmál a lehce zamával volnými prsty. Už nebylo kam utéct. Opatrně jsem couvla za Naty a ona se chopila vozíku.
,,Nazdar bando, tak půjdeme donitř ne?" začal žertovat Peao a po odložení poloviny věcí otevřel tělocvičnu. Pak vešel dovnitř a nechal ostatní, aby jeho odložené věci zanesly rovnou do tělocvičny a pak se šli převléct.
,,Naty, a jak mě chceš dostat nahoru, nechceš mě tam snad vytahat že ne? Tři schody jsou tři schody, ale víc..." zeptala jsem se s nadějí v hlase, že mě otočí a pojedeme pryč.
,,Nikam nechoď hned jsem zpátky." řekla a utekla dovnitř.
,,Jako bych měla kam..." zabručela jsem pro sebe a snažila jsem se nahlédnout dovnitř.
Netrvalo to dliuho a Naty se vrátila i s Peaem.
,,Vezmi ji, já vezmu vozík a dáme ji do tělocvičny." řekla Peaovi a ten přešel ke mě.
,,Naty já nechci... Já chci domů." zaprosila jsem znovu.
,,Když už jsi tady, tak se na nás podíváš ne? Přinesl jsem Béčka, můžeš hrát." usmál se Peao a pak mi strčil jednu ruku pod kolema, druhou kolem ramen a vytáhl mě ven z vozíku. Pak mě zanesl dovnitř zatím co ségra složila vozík a vytáhla ho nahoru do šatny.
,,Posadíme tě v tělocvičně, pak, až bude roda, tě zase zmobilizujeme." řekl Peao a odnesl mě na lavičku podél topení.
A tak jsem tam seděla, v ruce jsem měla berimbau a hrála jsem. Nebylo mi do smýchu, naopak, bylo mi špatně, ale ten den ve mě zažehl novou naději. Bylo to těmi lidmi, kteří se na mě usmívali, mluvili semnou bez zábran jako předtím, aníž by si dávali pozor na svá slova. Připadala jsem si jako jedna z nich. Jako oni a né jiná. Bylo to radostné. Ten den všechno změnil.
S mamkou a sestrou jsme se domluvily na podobném principu jako na Capoiře a že to zavedeme i do školy.
Po domluvě s učitelkou a následně i se třídou jsme došli k závěru: Ráno přijedu do školy a dopravím se do třídy, tam mi Dva kluci pomohou na židli ( v první lavici, abych nemusela nikam daleko a se sousedem.) Kluci mi pomou i doněkterých učeben a to jen dokud škola nesežene příspěvek na malý výtah... Všechno bylo tak kouzelné a já zase vesele žila dál. I když bez tolik potřebného skákání a dovčení jsem našla tu svou radost...
.............................
Vím, měla bych to psát v podmiňovacím rodě, ale takhle je to lepší. Tohle je přímo vystřižené z mého život ano?
Jinak ponaučení, které bude na konci každé této povídky:
Važte si toho co máte, ať to jsou maličkosti. Važte si rodiny, i když na vás nadávájí→ né každý ji má a mnozí by s vámi měnili.
Važte si svých sourozenců→mnoho jedináčků dají cokoliv za to nebýt sami a mít věčnou sourozeneckou oporu.
Važtě si svého domova→ mnoho lidí je ráda jen za to že mají malý domek, co jíst a trochu domácího prostředí.
Věřím, že kdyždý kdo tohle bude číst, má doma počítač a další vymoženosti a cílem tohoto článku je, aby se každý zamyslel, jaké má štěstí a že to štěstí může být rychle pryč, i když si říkáte že nemůže.

Shonen-ai a Shouo-Ai obrázky

27. září 2008 v 17:37 | Nini |  Anime a manga

Zbytek pod perexem:

Shoujo-Ai→ Milostný trojúhelník

27. září 2008 v 16:53 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
,,Misako, ty jsi spala s Yurim?" Mladá dívka rozzlobeně vyběhne na střechu její střední školy.
,,Odkud to víš?" zeptá se vyděšeně druhá dívka, Misako.
,,Himeko mi to řekla... on je to totiž její kluk. Jak jsi mi to mohla udělat. Já myslela, že mě miluješ." dívka se skácí k zemi schová si hlavu do dlaní a začne brečet. Misako se k ní rozeběhne a obejme ji.
,,Prosím, dopust... odpust mi to. Byla to chyba já vím, ale chtěla jsem to zkusit. Je to těžké..." začne ji Misako utěšovat.
,,Co je těžké? " Nitsuki začne křičet.
,,Je to těžké vydžet stálý vztah. Jasně miluji tě, ale chci zkusit i něco jiného. Nedokážu spát jen s holkou... Já taková nejsem Nitsuki a ty to víš. Nevydržím ty pohledy, když se vedeme na ulici za ruku, nevydržím to stále schovávání..."
,,A mě se to snad líbí? Ne. Nenávidím tuhle společnost. Tyhle lidi, kteří tě hned odsoudí za to jaká jsi, ale my v tom žijeme Misako!"
,,Ale já to nechtěla. To ty jsi mě svedla vzpomínáš? Vzpomínáš na ten den v knihonvě? Znaly jsme se teprve krátce, jen pouhý týden. Přišla jsem nová na tuhle střední a ty jsi se stala mou kamarádkou. Pamatuješ jak jsi mi řekla, že mi něco ukážeš a začala jsi mě líbat? Nebýt tebe, nikdy by..."
,,Takže je to moje chyba? Takže jsem ti zkazila život?" Nitsuki se rozpláče ještě víc.
,,Neplač Nitsuki, prosím neplač. Dobře, omlouvám se... mrzí mě to, vím, že jsem to neměla dělat, ale on mě svedl. Nitsuki já tě miluji a nemůže tě nahradit žádná holka, natož kluk."
,,Vážně?" Nitsuki se zadívá své přátelkyni do očí. Nedokáže odolat tomu dětskému obličeji a pronikavým očím. Musí ji políbit, musí se přesvědčit, že stále patří jen jí.
,,Kdyby jsi mě tehda nezačala líbat ty, tak bych to později udělala já. Toužila jsem po tobě a musela jsem tě mít..." Misako pohladí Nitsuki po hlavě a znovu ji políbí. ,,Odpoušíš mi?"
,,Pod jednou podmínkou... Nesmíš mě už nikdy pustit. Už nikdy nebudeš spát s nikím jiným než se mnou." řekne Nitsuki a Misako souhlasí.
,,Udělám cokoliv za chvíli být s tebou." Misako se zabléskne v očích.
,,Půjdeme k nám domů?"
,,Dobře, sice máme ještě školu, ale koho to zajímá, my máme lepší věci na práci."
,,Ano, jdeme Lásko."
,,Jdeme Lásko."



Jak to vzniklo

26. září 2008 v 9:16 | Nini |  Můj deník alias. Nini se rozkecala
Chcete vědět jak vznikl tento blog? Tak klikněte na celý článek a čtěte.
PS: upozorňuji že tam jsou moje sentimentální žvásty a vzpomínky na minulost.

Očíčko, očíčko, čí pak jsi???

25. září 2008 v 21:13 | Nini |  Můj deník alias. Nini se rozkecala
Poznáte komu patří tyto oči? Jsou od jedné osoby, nebo jsou od více...

PS: odpověď je pod perexem.

Narozeniny

21. září 2008 v 21:12 | Nini
Za čtyři (dnes pět) dní bude mít můj blog narozeniny. Mám s ním dost plánů a teď mi docela vyhovuje, že sem nikdo nechodí... takže jestli chcete příjďte 26.9 ke mě na blog a hrajte semnou... bohužel, je to všechno ve čtvrtek a já mám ten den nabitý program, takže všechny soutěže a podobné kravinky, budou předpřipravené.
Jinak... designek je od *S&Nd!nKa* a já jí za něj děkuji.
Jen tak meziřečí-sice ten design není nic moc, ale na ten týden co zde bude stačí... stejně nemám čas, ani náladu schánět nový a navíc jsem před měsícem Sandy slíbila, že ho na mém blogu uvidí...
Sandy promiň mi mou upřímnost, ale já to musela říct...

Zvedni se jak Fénix z popela a leť...

17. září 2008 v 18:59 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
Tak tuto větu jsem si před rokem a něcom řekla a opravdu jsem se postavila na nohy. Přestala jsem se litovat a začala se sebou něco dělat. Z té doby ve mě zůstalo mnoho jizev a v mém pokoji mnoho vzpomínek, které nedokážu vyhodit. Obrázky, plakáty, ale taky CéDéčka s hudbou... mnoho hudby při jejímž poslechu upadám do tanzu té doby. Milovala jsem tu dobu a miluju ji dodnes, ale zároveň ji nenávidím, tolik mi toho vzala, věci, které už nikdy nevezmu zpátky... vzala mi mou svobodu, moje sny...
Padal sníh a já seděla na houpačce. V bačkorách, v pižamu a zabalená v županu. Vločky mi padaly na hlavu a zlzy na ruce, ale mě to bylo jedno. Jen jsem poslouchala. Za posledních pár dní se mp3jka stala mou nejlepší kamarádkou, mým útočištěm... Hudba, poslouchala jsem hudbu každou chvíli. Kdykoliv jsem musela snášet nadávání, křik a pak rány... vždycky jsem utekla a poslouchala. Mohla jsem si za to sama? Nevím.
To ráno jsem se probudila a prála jsem si aby už bylo všechno v pořádku, doufala jsem to, ale nebylo mě vyslyšeno. Jen co jsem rozlepila oči, už jsem schytala kázání na mé věci, na můj stůl, mé oblečení a pomalost. Šourala jsem se z pokoje do koupelny a zase zpátky... Nemělo to smysl... nechtělo se mji do školy, poslouchat připomínky spolužáku a další ponižování a zesměšňování před celou třídou... vybudovala jsem si pověst smutné čarodějnice a nikdo mě neměl rád... Dál jsem tiše poslouchala matčino kázání na všechno možné a pomalu se chytsla. Nastal čas k odchodu a já už nevěděla co dál dělat. Ublížit jsem si nedokázala, ledová voda a otevřené okno nepomohlo a mamka dál mlela svoje urážky na mě. Všechno se to ve mě vzbouřilo. Začala jsem se vztekat a odpovídat jí. Né klidně, né slušně, ale nadala jsem jí... nedivola jsem se, že mi hned jedna přistála.
Celou cestu jsem zadržovala slzy. Ve škole jsem si sedla na své místo a v tichosti jsem přetrpěla celý den, ale to hlavní začalo až později.
Hned ve dveřích jsem se pohádala s mamkou. Hádaly jsme se dlouho a pak:
,,Jdi se zabít, uteč... když se ti to povede. Prověď všechny ty věci co píšeš do toho deníčku..." zakřičela matka a bouchla dveřmi. Zůstala jsem stát jako opařená. Čte mi deník... to jedině jsem si dokázala vybavit. Neváhala jsem a sedla jsem si ke stolu. Klepající se rukou a zaslzenýma očima jsem napsala všechen vztek do deníku. Nenáviděla jsem ji v tu chvíli... bylo to dlouhé vzdělení... Hned po tom co jsem to dopsala, hodila jsem deníkem po mamce a zařvala jsem na ni ať si ho přečte.
Přečetla a brečela. Nenáviděla jsem ji a přála si její smrt. Zasloužila si to v tu chvíli. Ale i já jsem byla mimo. Ten vztek jen zastiňoval všechno jiné.
Pak jsem musela pryč. Do školy (už fakt nevím jo...). Táta mě k večeru vezl zpátky autem. I na něj jsem byla naštvaná, ale on to vyřešil. Musela jsem se omluvit. ,,Proč já? To ona četla můj deník... neměla to dělat... zaslouží si to." křičela jsem v autě a bránila se. Znovu se mě zmocňoval vztek, ale přeci jsem to udělala. Omluvila jsem se a vyslechla si matčiny poznámky a slzy. Já ji prý ublížila, ale oni ubližují mě, každý den... myslela jsem si. Musela jsem přetrpět to hrozné obímaní.
A zůstaly jsme samy. Večer naši odešli a já se pohádala se sestrou.
Ležela jsem na houpačce a třepala jsem se zimou, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem si to srovnat, vybrečet se a najít porozumění v hudbě.
....
Deník jsem za pár dní schovala a za půl roku, o prázdninách jsem ho zapálila. Doma se všechno urovnalo, i když pár dní bylo dusno. Všechno mi to dokolečka připomínají a tím mi dál ubližují, ale vím, že mě mají rádi a jsem šťastná.
Jako Fénix jsem se zvedla z popela a šla dál, ale né sama, pomohli mi přátelé: Tak tedy moc díky Kubo-dnes se rádi nemáme, ale ty víš, že jsem tě milovala a tvá slova loňského silvestru mě zraňovala.
Děkuji Dixí a Terí... jste fajn holky, které ví jak zvednou náladu a porozumět člověku.
Děkuji Ell, Peti, Lucince a Vendulce, že mi pomohli se zvednout na nohy ve třídě...
Nikdo nejste dokonalí a já na vás nadávám, ale spolu všechno zvládnem a i tohle přejdem... Miluju vás lidi a nikdy nepřestanu...
...
Tohle se stalo řed pár lety a opravdu se to stalo, ten den si pamatuji živě(teda skoro)
PS: nakonec se mi podařilo onemocněm a málem jsem dostala zápal plic.

Moje podpis karty a EMO fotky

13. září 2008 v 13:48 | Nini |  Moje obrázky→
Moje podpis karty, jsou jen tři, ale bylo jich víc... kde těm je konec.
↑Michal Nesvadba... jednou vystupoval na Havířovských Hornických slavnostech a já jsem si vystála frontu na jeho podpis s věnováním... s tím obyčejným jsem se nemohla smířit.
↑ Na Maxim Turbulenc jsem extra pyšný. Tyhle tři podpisy mě stály dvacet minut otravování a čekání... navíc jsem jedna z pěti lidí, které kartu podepsali všichni tři...
↑Lasota. Byl to můj favorit a dlouho jsem se modlila za zázrak zvaný podpis... přála jsem si ho vidět. No neviděla jsem ho, ale mamčiná sestřenice s ním chodila do třídy a tak mám podpis s věnováním i od něj.
Teď tedy moje fotečky:
Poslední tři jsou focené v čera a ten zbytek v předchozích pěti dnech...

Polapené štěstí

12. září 2008 v 13:25 | Nini |  Básničky→
Zavři štěstí do šuplíku,
přivaž k němu provázek,
zkroť tu jeho silnou pýchu,
ať je jako mazlíček.
.
Zavři štěstí do klece.
,,Jako ptáčka?" Co já vím.
Ať ti nikam neuteče,
,,Jak chytit štěstí?"
Tak já ti napovím.
.
Nalič malou pastičku,
najdi správnou návnadu,
stačí jenom málo,
Já na tebe počkám, chvilučku,
už víš co štěstí rádo?
.
,,Tak zkusíme sýr."
Minou dny a stále nic,
co jsi dělal kde jsi byl?
,,Vždyť jsem nic nechytil!"
Štěstí není myš.
.
,,Máslo?Mléko? Cukrovinky?
Na co štěstí naletí?"
Štěstí nejsou lesní žínky,
to neletí na děti.
.
Tak si sedni do rohu,
uroň malou slzyčku,
uvidíš, že štěstí tu
bude už za chviličku.
.
Bílá v černou mění se
a štěstí stále nikde.
Slunce vystřídal svit měsíce
,,Tak řekni, kdy už příjde?"
.
Štěstí nikde není,
ty se smůlou se potýkáš,
z noční můry hledáš, probuzení,
ale takhle přeci dál žít máš.
.
,,To štěstí není,už to vím,
nebudu se za ním hnát...
život byl těžký když jsem snil.
Teď se s ním však budu prát."
je to kravina, ale mě se líbí...

Hidden Paradise-Skrytý ráj

6. září 2008 v 13:45 | Nini |  Básničky→
Víš co je ráj? Ne?
Pojď semnou a zjistíš hned,
co se skrávý ve stínech.
Kde vládne dobro, žádné zlo,
kde všechno kvítí vykvetlo.
Následuj mě do té pohádky
a brzy zjistíš, že není cesta zpátky.
Následuj mě a nepřemýšlej,
neptej se kdo tohle vymýšlel.
Budeš-li se stále ptát,
budeš muset jít hned spát.
A pak zjistíš, že to byl jen sen a
nevrátíš se nikdy spátky sem.
Tak zanech už té hádky,
že nevěříš na pohádky.
Zanech toho povyku a
zatahni za kliku.
Pak spatříš to světlo jasné,
vstoupíš do ráje,
tam kde nikdy naděje nepohasne...
Vymyšleno dávno, podporující mou černou náladu
CREDITS: Layout by Denaille | layouts.candita.cz | Picture from DA