Červenec 2008

Bohatá

31. července 2008 v 9:58 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
Procházím se jen tak po ulici. Už pár dní nemám co dělat. Je to nezvyk. Před půl rokem jsem každý víkend pomáhala v domovech a různých ústavech, ale když jsem poznala Gorga, toho milého staršího pána, a začala jsem trávit čas s ním, všechno tak rychle utíkalo.
Gorge byl starší, ale stále silný a energický muž. Nevím kolik mu mohlo být-snad přes 60... Trávila jsem hodně času u něj v malém domečku v LA, kde bydlím. Potřebovala jsem práci abych splatila nájem a Gorge se nabídl, že mi zaplatí když s ním strávím víkendy. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen pervezní dědek a tak jsem mu nedůvěřovala, ale postupem času jsem se s ním spřátelila. Podnikaly jsme různé věci. Třeba jsme jen tak nasedli do taxíku a nechaly se odvést někam na farmu a jezdily jsme na koních...Hrály jsme golf, chodily jsme do parku krmit ptáčky. S Gorgem se krásně povídalo. Později jsem za ním chodila každý den. Byla to moje práce, ale byla jsem za to ráda. Vedle něj jsem se nikdy nenudila. Všechno však trvalo jen krátce. Po pěti měsících musel Gorge do nemocnice.
Chodím ho tam sice navštěvovat, ale jelikož nejsem jeho příbuzná, nemám právo vědět jeho zdravotní stav. Jsem kvůli tomu hodně naštvaná. Gorge byl jako můj dědeček... To Susane, jeho dcera, zakázala doktorům podávat mi jakékoliv informace. Nemám jí ráda, už od prvního dne, kdy jsme se poznali. Gorge mě představil jako svou pečovatelku. I když jsem byla spíše přítelkyně.
Pomalými kroky, a s taškou plnou nákupů, dojdu k mému malému bytu bodém pláže. Když chci otevřít dveře, přistoupí ke mě nějaký velice pěkně oblečený muž. Otevře mi dveře a zeptá se:
,,Bydlí zde slečna Samanta Collisonová?" chvilku na něj koukám.
,,Já jsem Collisonová." řeknu. ,,Pojďtě nahoru prosím." pozvu do dál.
Muž s poděkováním moje pozvání příjme. Ve svém malém bytečku mu udělám kávu a sednu si s ním v obyvacím pokoji. ,,Tak co jsme mi chtěl?"
,,Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Nikolas Temps a jsem zde kvůli zavěti Pana Hopelesse."
V úleku si dám ruku před pusu. ,,Závěti?" vydechnu.
,,Je mi to líto... pan Gorge včera zemřel." řekne mírně.
,,Ach ne... My... proboha... Proč mi o tom nikdo neřekl... " vzlyknu a začnu rychle utírat slzy, které se mi hrnou po tvářích dolů.
,,Pan Gorge mě pověřil úkolem předat vám dopis a zařídit všechno k předání." řekne a podá mi kapesník a dopis.
S poděkováním oboje příjmu a hned se dám do čtení.
Milá Sam
Děkuji za všechno co jsi pro mě v poslední době udělala.
Celý svůj život jsem si myslel, že jsem bohatý, ale mílil jsem se. Byl jsem celý život chudý. Ochuzený o čistou lásku. Určitě si říkáš a co Susane a Bradley. Ty dvě děti mě berou jen jako pokladničku. Susane jsi viděla jsem proto, že aby dostala nějaké peníze, musela zamnou zajít. Můj syn Bradley za mnou nechodí nikdy. A moje žena? Utekla mi s jiným a dodnes ze mě tahá peníze.
Ty jsi jiný Sam. Ty jsi mi ukázala, že i já starý bláznivý dědek můžu být jednou za svůj život milován. Beru tě jako svou dceru Samanto Collisonová. A proto ti přenechávám veškeré mě bohatství. Můj zámek v Chaoj, Mou malou vilu v LA a taky těch několik miliard dolarů. Mám jen jedno přání. Nos mé jméno Hopeless ve svém rodném listu. S tímhle vším bohatsvím ti odkazuji i šlechtistý titul kontesy Samanty Collison Hapelessové.
Děkuji ti Sam.
Tvůj Gorge Hopeless
To nemůže být pravda.Přečtu si to ještě znovu a znovu. Slyším hlas Gorga jak říká jméno Kontesa Samata Collison Hapelessová.
,,Vy víte co stojí v tom dopise?" zeptám se toho muže.
,,Ne, ale vím co stojí v závěti. Pan Gorge vám odkazuje veškeré své jmění a za podmínek přijetí jeho příjmení vám bude udělen i titul. Slečno Collisonová, nechám vás tu osamotě. Prosím příjdte zamnou zítra do kanceláře na tuto adresu." muž mi poda vizitku s adresou jeho kanceláře. Podáním ruky se semnou rozloučí a odchází.
Jen co se za ním zaklapnou dveře. Propuknu v pláč. Hořkost nad Gorgeho úmrtím mi vydrží až do jeho pohřbu, kde Gorgeho rodina zjistila, že z jeho vlastnicví získaly jen polorozpadlý statek a ani haléř, za to já dostala všechno a to nejsem jeho rodina. Dlouho po tom jsem se cítila špatně, ale dnes. Devět dní po pohřbu se cítím líp.
,,Děkuji Gorge, slibuji, že budu tvůj majetek spravovat úvážlivě." naposledy se podívám na jeho hrob. Ještě mu tam položím malou kytičku a pak se taxíkem rojíždím na letiště. Stěhuji se do Hopelessovy Vily.
Já Samanta Collison Hopelessová, nejmilovanější dcera Gorga Hopelesse.
.....................
Jujki co z toho vzniklo. No lidi prvně to měla být kapitolovka, ale nějako jsem to skrátila a nedodělala tam ten Love příběh a je z toho jednorázovka. Snad se líbí. Teda mě se ten nápad líbí. Holka co se stará o starého dědu. Nejdřív jí to nebaví, ale pak se mezi nimi vytvoří vstah, jako mezi otcem a dcerou a po smrti toho dědy, naráz holčina zbohatne. (+ odstěhuje se do vily. Nějak se zamluje do arogantního syna mrtvého a pak si ho vezme a bla, bla...) to by nikoho nebavilo... čau


OTHER

25. července 2008 v 12:40 | Nini
-OSTATNÍ VĚCI Z BLOGU-


-OBRÁZKY-

Anime a Manga
(rubrika přesunuta sem!)

Concrete Angel

25. července 2008 v 12:11 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
Další povídka s písničkou, tentokrát překladem-dole bude písnička v originále.
Concrete Angel
Chodí do školy se zabaleným obědem
Nikdo neví, co jí drží stranou
Oblečená ve stejném oblečení, co měla včera
Skrývá své modřiny s košilkou a krajkami
Ohh
Učitelé se zajímají, ale ona neodpovída
Je to těžké vidět bolest skrytou za maskou
Nesení břemena tajné bouřky
Někdy si přeje, aby se nikdy nenarodila
Marilin. Malá tichá klidná. Podle učitelů zlaté děvčátko. Nikdy neruší, ale taky nemluví.
Hezky oblečená skrývá smutek každý den. Sedí stranou a pozoruje ostatní. Jak si tiše hrají, jak si povídají, jak se mají rádi.
Její plachost vzbuzuje zájem. Nabízí se pomoc, ale ona odmítá. Strach a bolest ji nutí mlčet. Co se stane když promluví? Dostane víc? Rána za ránou. Hučí jí to v hlavě jako v úlu. Bojí se udělat krok, aby nebyl špatně. Bojí se vykřiknou, bojí se světa. Lituje se. Pláče a nenávidí se.
I přes vítr a déšť
Stojí tvrdě jako kámen
Ve světě, nad který se nemůže povznést
Ale její sny jí dávají křídla
A doletí na místo, které milovala
Pevný Anděl
Někdo pláce uprostřed noci
Sousedi slyší, ale nerozsvítí světla
Křehká duše chycená v rukou osudu
Než ráno přijde, bude pozdě
Sny. Utíká pryč. I v přímé bolesti návalu vsteku, utíká do toho snu. S křídly Andělů, těch, kteří ji budou milovat. Hledá lásku a porozumění. Padne další rána. Sny už nepomáhají. Začíná křičet. Tak pokorná a oddaná už nechce být. Křičí a dostává další rány. Její matka. Osoba, kterou vždycky milovala, ji dnes mlátí do hlavy. Kope do ní a je jí jedno co se děje uvnitř té Rozthané duše. Kope a mlátí dál. Vylévá si svtek, svůj podlední vstek.
Poslední vzlyky. Netuší proč. Všichni ji slibovali pomoc a teď zde leží na zemi, sama bez pomoci. Na hlavě velkou ránu a pomlácené tělo. Co udělala? Čím se zhřešila? Proč se vůbec narodila?
Socha stojící v zastíněném místě
Andělí děvče s obrácenou tváří
Její jméno je napsáno na naleštěné skále
Zlomené srdce, na které svět nezapomene
Ano je pozdě. Srdce puká a láme se. Proč se to stalo? Zátarasy a zvuk sirén. Přijeli, ale pozdě. Marilin leží schoulená v děckém pokoji. I přes krev a rány, vypadá jako by spala. Spí. Už jen spí. Utrpení skončilo. Anděl zdobí její hrob. Znamená že byla taky Anděl? Ale kdo zabíjí Anděla?
I přes vítr a déšť
Stojí tvrdě jako kámen
Ve světě, nad který se nemůže povznést
Ale její sny jí dávají křídla
A doletí na místo, které milovala
Pevný Anděl
........................


Nikdy tě neopustím!!!13

23. července 2008 v 14:14 | Nini |  →Nikdy tě neopustím!!!
,,Kagome!Shipo! Pohněte si... zachvíli se strhne bouřka, musíme se schovat!" křikne InuYasha a běží za Miroku, který tyto končiny zná. Všichni kamarádi se schovají do malé jeskině. Rozdělají si oheň a přečkávají noc.
Mezitím Rin s Kioko seděli na Hřbetě A-una a snažili se najít něco, kde se schovají.
A-une, dělej něco. Najdi něco kde se schováme, nebo najdi toho psa. Nesmíme dopustit aby Rin zůstala v tomhle dešti venku. Určitě to taky cítíš, dnes bude bouřka obvzlášťr silná a vítr je už teď chladný. Je to na tobě... Kioko se snaží svého zvířecího kamaráda popohnat.
Hloupá kočko. Myslíš si, že je to tak jednoduché? Musím chodit po zemi, protože, když se zvedl vítr, nedokážu se udržet ve vzduchu. A i kdyby to bylo možné, vítr by vás dvě smetl na zem. Věř mi a nekřič na mě.
Udělej co musíš... Klidně vzlétni já Rin důvěřuji.
Klidně, ale je to na tvé riziko. A-unt se rozhodne vyletět a hledat ostatní z oblohy.
Jenže jen co se jeho odlepí od země, zvedne se ještě větší a studenější vítr a déšť. Kapky rin brání v rozhledu a tak se snaží pevně držet a zároveň si bránit oči. Znovu zafouká vítr a vženě kapky Rin rovnou do očí. Holčička stratí rovnováhu a spadne z A-unova hřbetu.
Ocelově černou oblohu prořízně blesk následonaný silným zahřměním, které přehlučí i Rinin výkřik.
Je po mě! pomyslí si Rin. Jsou sotva pár metrů nad zemi a cesta dolů trvá sotva pár vteřin, ale jí to připadá jako staletí. Čas jako by se zastavil. Déšť padá pomaleji a vítr se skoro zastavil.
*Bum-Třísk* voda se roztřískne všude kolem. Rin pocítí chlad a bolest v zádech. V rychlosti narazila na vodu a taky na kameny pod ní. Z toho nárazu upadá do bezvědomí.
Rin! křikne Kioko a skočí dolů. Nedbá A-unova volání, aby zůstala s ním. Ona prostě musí chránit svou malou Rin. Kioko Taky dopadá do vody a i přes řeči, že kočky neumí plavat, se za ní rozplave.
Čas plyne pomalu. Déšť vší silou naráží do země i do promočené holčičky. Vítr jako by byl ledový nůž, když se dotkne jejího mokrého oblečení.
Lord Sesshoumaru a Jaken spolu sedí u ohně. Malý Jaken cítí, že se něco stalo, a že to souvisí s Rin, ale nechce dělat starosti svému pánu a proto nic neříká. Uplyne noc. Bouřka nad ránem přestane, ale né na dlouho.
Slunce skryté na šedými mraky zasvítí i do dmonského úkrytu. Klidný spánek naruší něčí kroky. Lord Sesshoumaru se koukne odkud přichází a spatří A-una. Vduchu si vydechne úlevou. Jenže jeho radost netrvá dlouho. A-un se sám.
,,Kde je Rin?" septá se dvouhlavého zvířete. A-un otevře tlamu a dvakrát tiše zasténá.
,,Něco se jí stalo. Musela zůstat někde v té bouřce." řekne Jaken.
***
,,InuYasho, musíme jít." Kagome žduchne do spícího démona.
,,Jo jasně, ještě chvilku mami." broukne InuYasha a spí dál.
,,InuYasho, hledá tě tvůj bratr." zkusí to znovu Kagome a zabere to. InuYasha rychlostí blesku vstane a začne se rozhlížet. Uvidí však jen jeho přátele, kteří se mu smějí.
,,Kagome ty..." InuYasha se ze všech sil snaží, aby jí neublížil.
Po krátké snídani se vydávají dál na cestu. Neujdou však mnoho, když dojdou k řece.
,,Tady to vypadá." šeptne Shippo při pohledu na popadané kmeny a zvětšenou hladinu řeky.
,,Hej co je to tam?" vykřikne Sango a ukážé na něco malého u břehu řeky.
,,Nevím, ale jde to cítit Sesshoumarem." broukne InuYasha a než se naděje, už mu děvčata utíkají k tomu něčemu.
Když k tomu dobehnou obě si kleknou a společně to otočí. Najednou Kagome vykřikne a dá si ruku před pusu. ,,Co je co tam máte?" zeptá se Miroku a všichni tři kluky k nim také doběhnou.
,,Ježiš, to je dítě." hlasně Miroku...
..............
Stydím se na tenhle díl, je jako by mě opouštěla fantazie na psaní, přetrpěte to a já se zlepším.

Jsem zpátky, ale netěší mě to

21. července 2008 v 17:06 | Nini |  Můj deník alias. Nini se rozkecala
Ahoj lidi, tak jsem zpátky.
Ale nejsem z toho extra nadšená. Možná je to tou hnusnou nemocí, díki níž se nemůžu pořádně najíst a nebo tím, že po příchodu na stránky jsem nenašla jediný komentář... k ničemu. K žádné z mých povídek nic.
Jsem naštvaná, ale jsem taky smutná. Mrzí mě, že vás můj blog nebaví, ale mě to taky nebaví. Jo chápu, že je mnoho z vás pryč a že někteří nemáte čas, ale pár komentářů by mě potěšilo. Pár mormálních ne ty typu: jukni na můj blog... nebo máš bezva blog máš šanci vyhrát v téhle soutěži... a podobné. To nikdo kdo sem chodíte nemůžete napsat komentík k tématu? Co se vám líbí a co ne, co byste tam napsali vy a co si o tom myslíte... Je to dobré, není to dobré... tohle se mi líbilo, ale tohle je zase kravina...
Já fakt pracuju podle vašich komentářů...
Víte na začátku blogu jsem zde přidala 12 článků-byl to začátek i proti beznávštěvnosti mě tento blog bavil, další měsíc přibilo o něco víc článků-naivní představa, že když tu budu mít víc článků, tak sem přitáhnu víc lidí... pak ale nastal zvrat, 2 články, pak jen 3, články... nebavilo mě to... pak jsem se zamilovala do jednoho anime a začala jsem psát, psát jen a jen pro sebe... to mi na blogu udělalo víc článků... pak zase nastal úpad... v únoru jsem měla 11 článků, sice né tak málo, ale oproti 20 je to málo... pak přišla šmoula... jo nemám ji ráda, ale jako první do mě vlila tu radost z blogování... sice jsem stále zanedbávala svůj blog, ale to jen proto, že nebyl čas...(škola v plném proudu, písemky za dveřmy) a pak obrat. Na můj blog začalo chodit více lidí... hlavně lidičky od šmouly a další... na blog přibilo za měsíc 33 článků... největší počet, kteréh jsem dosáhla..., ale tohle opojení mi dlouho nevydrželo... přidávala jsem méně článků... 15,17... přestaly jste sem chodit... přestaly jste mi psát... přestalo vás to bavit a mě taky... teď už máme půlku července a já jsem zde přidala 6 článků... většina z nich je z donucení a většinu ještě smažu...
Nevím... pokud vás můj blog opravdu nebaví, tak tohle ignorujte, ale jestli ho máte rádi, a baví vás číst moje povídky... tak mi pište komentáře... já budu dál psát...
Moje povaha je totiž hrozná. Jsem super kámoška. Jsem super studentka. Baví mě psaní, do všeho se pustím s vervou. Začátky jsou vždycky bezvadné... jenže nastane zlom a já nedokážu vymyslet pokračování, a když ho konečně mám zjistit že ho nedokážu napsat... Nedokážu to, protože k tomu nemám motivaci, nikdo to nečte a mě to příjde zbytečné. Jenže když někdo moje příběhy čte, tak dokážu sama sebe donutit sednout k PC a začít přemýšlet nad dalšími díly...
Tak bych byla ráda, pokud vás moje povídky baví, abyste mi někdy napsali nějaký komentář k tématu...
Velké díki mojim SB kteří sem doopravdy chodí... z těch co se velebí v mém menu, je jich jen pár, ale oni vědí kdo jsou...

Prohlédni temnotu

5. července 2008 v 11:23 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
Jaké to je?
Co?
Láska?Přátelství? Jaké je věřit?
Krásné?
Smím to poznat?
Možná...
Dokážu prohlédnout temnotou?
Možná...
Chci to taky... Temné mraky odvát pryč a vidět slunce... Vidět svět a krásu. Krásu nespoutaných citů. Smím to?
Silou vůle dokážeš vše... jen se snaž.
Snažím. Dělám co můžu. Chci poznat aspoň jeden z těch krásných pocitů. Lásku a sklamaní. Jak, ale můžu když jsem uvězněná? Uvězněná ve své mysli. Když moje oči nevidí? Jenom temnota. Dere se mi z očí do mysli, do duše a na srdce.
Tvoje pravé oči nevidí, ale tvoje vnitř ano. Stačí jen věřit.
A ty? Namluvila jsem s tebou toho hodně. Kdo jsi? Co jsi? Existuješ?
Jsem... Musíš to zjistit. Existuju i neexistuju. Jsem tady vedle tebe a jsem daleko. Jsem... Co jsem? Zjisti to.
Jsi někdo komu věřím. Větlo v mé duši. Klid, vyrovnanost. Odpověď zamotaná v hádance.. To jsi ty.
Hádanka. Celý život je jedna hádanka a my jen hledáme odpověď na otázky, abychom prohlédli temnotu v naší mysli a zahléídli štěstí.
Ty jsi štěstí. Ty jsi to co hledám. Láska, přítel, bolest a sklamaní. To všechno v tobě dokážu najít. Tebe můžu vidět. Prohlédnout temnotu. Vím co tím myslíš. Něco hledám a nenacházím, hledám to daleko. V té temnotě, v tom ničem. Přitom je to tady. Blízko. Hned vedle mě. Jsi to ty.
Otevřít oči a spatřit štěstí. Skrývá se blízko. Nehledej nic daleko. Pravý přítel je vždy blízko a lásku najdeš lehce. Nenaláhej. Prohlédni temnotu a spatříš světlo. Já jsem to světlo.
→Zase se stydím. Pochopili jste to někdo? Tohle byl taový monolog, sepsaný narychlo. Kdo s kým mluví a významy těch slov si musíte domyslet.←

Noční bouřka a neviděné svítání...

4. července 2008 v 21:24 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
Dopadá na mě smutná nálada... venku leje jako z konve a ta hudba co se právě lehce tiše line z repráku tomu nepomáhá-je to ta správná ,,EMO" nálada... Taky mě poslední dobou omrzelo psát kapitolovky a tak teď se pokusím napsat takovou jednu hodně divnou jednorázovku...
Černé mraky plují po noční obloze. Já se procházím po ulici. Nebojím se... Už nemám strach z ničeho. Jen touhu. Navrácení... Chci trochu štěstí, ale to mě stálé míjí. Míji mě stejně jako mě právě minulo auto.
,,Sakra!" zakleju tiše a sednu si na zem. Na zem na kterou dopadají i první kapky destě. Tiše a ladně si padají z nebe a pak se roztřísknou o beton. Chci to taky zažít. Vyletět vysoko nad mraky a pak padat. Padat a nevnímat nic než ten pocit. Volnost. A pak narazit a padnout v zapomění. Být pryč. Sedím uprotřed silnice. Kolem projízdí další auto. Mám nutkání utéct, ale nechci... Řidič šlápne na brzdy a auto s pískáním zastaví. To už odcházím pryč. Pomalu se sunu ke kraji. ,,Co to děláš ty..." řidič vykřikne několik nadávek, ale já ho ignoruju.
Vnímám kapky. Jemně dopadají na mou tvář a stékají mi po tvářích až na záda. Co jsem to udělala. Podívám se na svou ruku. Je celá rudá. Vlastně obě ruce mám úplně rudé. Krev na mých rukou se pomalu rozpuští a mizí v kanalů s dešťovou vodou. Co jsem to udělala, ptám se znovu... A znovu... nevím co se děje. Jen on a já... ty fakcy, kopance a to ponižování a útěky. Pryč kamkoliv jen být daleko od něj, ale on věděl že se vrátím. Udělala jsem to tak vždycky... Jen jednou... Vrátila jsem se-zase. Čekal a vrazil mi facku. Hned ve dveřích. Jsem děvka-říkal... Pak jsem to udělala... Roztřesená ruka a kapesní nůž... Jako sen... To všechno bylo jako sen, teď se jen probudit. Zabila jsem ho... dvě rány.... do krku a on zemřel... ta krev a ten pohled. Byl v šoku... Nesnáším ho...
A měla bych být šťastná...
Nemůžu. Není kam jít. Roztřesenou rukou sáhnu do kapsy. Skrývá se tam krabička cigaret. Musím si zapálit. Jednu, dvě.... třeba i všechny... dnes v noci se potřebuju nějak zabavit. Znovu sáhnu do kapsy pro krabičku zápalek. Vezmu dvě a šrtnu. Rychle zapálím cigaretu a potahuju. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Ignoruju ty pocity. Pomalu dokouřím cigaretu.
Váhavě se ohlédnu. V dálce vidím světla... jsou to majáky. Jedou k nám. K nám domů pro něj... Už to nesnesu, zapalím si další cigaretu a odcházím pryč.
Znovu na mě troubí auto. Prozatím tudy projelo už sedm aut. Počítám je... dál a dál...
Jdu stále jdu a už ani neslyším houkání ani nevidím světla. Jsem jinde. Můj pohled sklouzne na koleje. Staré kolejiště. Tudy už snad ani nejezdí vlaky, pomyslím si. A přesto tam jdu a sedám si na koleje. Budu čekat... Budu čekat dlouho a pak odejdu, říkám si stále. Kouřím jednu cigaretu za druhou. V kostnatých rukou svírám promočenou krabičku. Začíná mi být zima. Už se jen modlím aby ten vlak jel. V duchu slyším vlak a cítím jak na mě naráží. Nemůže mě vidět. Najednou cítím temnotu.
Ale ten vlak neprojel tak co se děje. Spím... Usínám v tom dešti promočená až na kost. Je mi zima ale přesto pomalu usínám... Konečně, pomyslím si... Konečně vstříc konci...
Svítání... Slunce svými paprsky pohladí mou tvář. Já jeho dotyk však necítím... Už necítím ani chladné ruce v rukavicích a ani černý pitel. Cítím už jen lehkost.
Konečně pryč... navěky..
→Blbost... ignorujte to, nebo k tomu napište komentík. Neřeště ten slovosled-mám to z jedný knížky a moc se mi to líbí... prostě si musíte sami domyslet co se stane...a stalo...←

Death Note-pouť

3. července 2008 v 13:08 | Nini |  Death Note→Příběhy
Je slunečný Květový den. Na to že ještě před pár dny pršelo je nezvykle horko, které se dostává i do místnosti.
Ryuuzaki, který až dosud seděl u stolu s očima přilepenýma na obrazovku, konečně po několik hodinách vstane a přejde k oknu. Jen co nahládne ven, oběví se na jeho tváří zděšení a znechucení zároveň.
,,Fuj... pouť" řekne a přejde zpátky ke svému stolu. Raito si promne zápěstí a výhružně se na Ryuuzakiho podívá.
,,Tobě se poutě nelíbí?" zeptá se ho.
,,Ne připadají mi divné. Lidé tam běhají sem a tam, tlačí se na sebe, hulákají, jedí jídlo od stánků a dřív než ho pořádně stráví, vlezou na nějaký splašený kolotoč a celý svůj obsah žaludku vyvrhnou někam ven. Ne... tohle rád oželím." řekne Ryuuzaki a znovu si sedne. Mezi dvěma prsty sevře kotku cukru. V momentě kdy si ji chce dát do pusy, do jejich pokoje vrazí Misa.
,,Raito, Raito!" vykřikuje a pobíhá po pokoji. Raito odlepí svůj pohled od Ryuuzakiho, který po zemi hledá svůj cukr a odpoví Mise.
,,Co šilíš? Hoří někde?"
,,Ne, nehoří..." řekne Misa sklesle. ,,Ale je tu pouť. Pojďme tam spolu, prosím!" začne nanovo se svým skákáním a výskáním.
,,Rande? Teď? A na pouti? Jsi se zbláznila?" oboří se na ni Raito. ,,Navíc mám na sobě tyhle hnusné pouta a Ryuuzaki poutě nesnáší." dodá.
,,On by s námi zase šel?" zeptá se Misa znechuceně. Ryuuzaki sdílí stejné pocity.
,,Prosím Raito, moc prosím." škemrá dál... Raito se postaví a přejde k ní. Ruku musí natáhnout za sebe, protože Ryuuzaki odmítá jít s ním.
,,Promiň Miso, ale budeš tam muset jít sama, nebo si sebou ven, třeba Matsudu..." ukáže Raito na vyšetřovatele vcházejícího do dveří.
,,Ne, já chci jít s tebou... a tady Ryuuzaki půjde taky, nebo s ním něco provedu..." zamračí se Misa tvrdohlavě. Raito se usměje. Naskytuje se mu velká příležitost zbavit se na pár hodin těhle hnusných pout.
,,Dobře Miso, já tam s tebou půjdu." řekne nakonec Raito. Za jeho zády chytá Ryuuzaki šok.
,,Nikam nejdem, já se nebudu tahat někde mezi stánky s cukrovou vatou a hulákajícími kolotoči."
Nastává hádka. ,,Však ty s námi jít nemusíš. Stačí když mě na tu chvíli pustíš z těhle řetězů a pak se ke mě zase připoutáš.Co ty na to?"
,,Ne..." jelikož si Ryuuzaki, vždy stojí za svým a Raito s Misou také, musí Ryuuzaki, chtě nechtě s nimi na pouť.
,,Jééé, Raito podívej, balónky. Jdeme si pro nějaký, prosím." zaškemrá Misa a už se hrne ke klaunovi s balonky ve tvaru zvířátek. Raito jde samozřejmě sní a táhne za sebou i nabručeného Ryuuzakiho.Ten musí na spousty kolotočů. Za odměnu dostává přívaly cukrové vaty a sladkých lízátek. ,
Kolem osmé večer se vrací do hotelu. Misa je ověnčená balónky a cerepetičkami z poutě, které navlékla i na chudáka Ryuuzakiho. Raito nese několik pytlů s cukrovou vatou a dva sáčky s bonbony.
,,Mámj dost, už nikdy nechci vidět pouť!" vykřikne Ryuuzaki. Protestantně si sedne na pohovku a z hlavy si sundá čepici z balónků.
,,Tohle byl ten nej den... Někdy to zopakujem." vykřikne Misa, neregistrujíc Ryuuzakiho poznámku.
,,Jasně... co nejdřív, taky jsem se bavil." usměje se Raito a Ryuuzaki zase padá do mdlob.
→Death Note je moje nej anime a už proto jsem se rozhodla dopsat tyhle příběhy. V hlavě jich mám spousty-tak snad se budete bavit←

Hinata a Kiba

1. července 2008 v 19:32 | Nini |  Moje obrázky→
Huráá...
Jak už jste si určitě všimli, začínám se učit ovládat Photoshop (designy tak vipadají). Konečně jsem zjistila, že už ho ovládám natolik abych upravila nějaký obrázek.
Trvalo mi to dva dny(samo s přestávkama, takže dohromady asi 3 hodiny). Nejsou tam moc velké efekty, ale na začátečníka... no uznejte sami. Nešetřete kritikou...
Hinata a Kiba originál:
Hinata a Kiba po té co jsem si s nimi hrála.
Popravdě nejvíc se mi na tom líbí Hinatino tričko a barva pleti... Jinak nevím mno. snažila jsem se a tak nnad to oceníte a písnete k tomu nějaký koment...
CREDITS: Layout by Denaille | layouts.candita.cz | Picture from DA