Duben 2008

To bude dobré 7

30. dubna 2008 v 22:14 | Nini |  →To bude dobré
,,Pověz mi něco o té rodině. Začala jsi o nich docela hezky. Obvykle se ti na rodině něco nelíbilo už od začátku a tak mě zajímá, proč tahle u tebe zvítězila."
Byli jiní. Děti nebyly extra vychované, ale když vcházeli do mého pokoje vždycky klepali a čekali na vyzvání. Sue se mi moc nelíbila od začátku. Byla moc maminkovská.O svoje dvě děti se neustále bála a i když měli za barákem statek, nepouštěla je ke zvířatům. Přesto všechno na mě byla vždycky moc milá a chtěla mi být kamarádkou. Kvůli tomu jsem se k ní chovala mile i já.
Však to co mě k té rodině táhlo byl Marcus. On byl boží. Nádherný, mladý, s krásným pohledem. Ty jeho hnědý oči mě okouzlily. Nebyl to takový fešák jak ti z televize. Měl větší nos a úzké rty. Tváře měl propadlé a vlasy splyhlé, ale přesto mě okouzlil. Možná jsem jen byla v tom věku, kdy se všem dívkám líbí starší muži a možná to bylo tím, že jsem nikdy neměla otce, ale zamilovala jsem se do něj.
Hned ten den co jsem přijela na statek, mě Marcus vzal dozadu k výběhům. Byly to fakt velké pláně na kterých se proháněli koně. Měli tam i jiná zvířata jako krávy, prasata a slepice. Taky dva psy, starého ovčáka Freda a kolii Prettyho.
,,Proč jste mě vzal sem?" zeptala jsem se, když jsme se ocitly sami ve stáji.
,,Nejsi tady jen tak. Budeš mi pomáhat. Andreas je moc malý aby dokázal obsedlat koně a Sue mi zde nepomůže. Víš ona se těhle zvířat docela bojí a proto to tu budeme muset zvládnout sami. Máš ráda zvířata že ano?"
Byla jsem zaskočená.Takže oni si mě sem vzali jen proto, abych Marcusovi pomáhala se statkem. ,,Jo mám ráda zvířata." odpověděla jsem. Marcus mi hned rozdal úkoly, které musím do večera splnit. Zamést stáj, uklidit koním boxy a pak roznosit všem zvířatům jídlo. To byly mé úkoly.
Bylo horké léto a já vždy pracovala hned od rána a proto jsem si vždycky odpoledne odpočinula s tuškou a skicákem v ruce. Já jsem totiž před nějakou dobou začala malovat a tehda mě to dost bralo a šlo mi to.
Docela často jsem studovala Marcusovu tvář a snažila se jí nakreslit. Moc mě to bavilo, ale jen do doby, než mě Marcus načapal.
,,Nemáš náhodou pracovat?" zeptal se přýsným hlasem.
,,Ne. Tedy ano, já jen. Chtěla jsem si odpočinout promiňte." začala jsem koktat.
,,To je v pohodě Jolano. Hej nechceš se projet? Koně potřebují protáhnout a ty se tu zjevně nudíš." nabídl mi. Nikdy předtím jsem na koni nejezdila a tak jsem se trochu bála, ale byl to bezvadný zážitek.
,,On mi ještě ten den řekl, abych mu tykala. Taky se zmínil o mých obrázcích a hned je zkrytizoval... já ho vážně milovala." řeknu s blženým úsměvem.
,,Takže on byl důvod, proč jsi odešla co?" zeptal se doktor a měl pravdu.

Úvod

30. dubna 2008 v 17:46 | Nini |  →Five Magical Wings
FIVE MAGICAL WINGS

To bude dobré 6

29. dubna 2008 v 18:53 | Nini |  →To bude dobré
,,Já jsem si s vámi chtěla zase povídat." řeknu tiše. Už čekám že mě doktor pošle někam, ale on se posadí do jednoho ze dvou křesel v mém pokoji a pokyne mi abych mu zase vyprávěla.
Celá šťastná se do toho pustím:
Víte, když jsem se zase po několikáte vracela do děcáku, táhlo mi už na patnáct. vychovatelky se obávali mého chování (taky už mě tam důvěrně znaly) a všichni ti ostatní nevěděli co semnou, kam mě šoupnou, protože v tom jejich ústavu jsem být moc dlouho nemohla.
Nakonec se našla jedna dobrý rodinka. Týden po mých patnáctých narozeninách jsem teda odjela na statek do Wirginie (PA: sry nevím jak se to píše, takže mi to kdyžtak napište správně do komentářů).
Tam bydlela jedna rodinka. Dvě děti tříletá Anna-Belle a osmiletý Andreas. Sue Troomertové muselo být asi 35 a jejímu muži, Marcusovi Troomertovi tak 28. Věděla jsem hned že je mladší.On jako jediný mi tam byl už od začátku dosti sympatický.
,,Děti, tohle bude vaše nový sestra. Ahoj, já se jmenuji Sue, tohle je Anna-Belle, Andreas a můj muž Marcus." představila se ta milá blondýnka.
,,Dobrý den, já jsem Jolana." představila jsem se taky. Hned mi ukázali pokoj. Měla jsem svůj vlastní.Byl to vělký rozdíl od všech ostatních kde jsem se o něj vždycky musela dělit, pokud jsem teda nebyla jediné dítě, nebo v děcáku, samozřejmě.
Tam u nich se mi moc líbilo a kdyby se netsalo to co se stát muselo, asi bych u nich zůstala o hodně déle.
Pomalu zavřu oči.
,,Vidím že už chceš spát. Jolano, příjď zamnou zítra do ordinace. Tentokrát tam budu slibuju. Promluvíme si zase zítra." doktor se postaví a má se k odchodu.
,,Děkuju vám." řeknu dřív než se zavřou dveře. Ano, bez toho aníž bych mu řekla něco ze svého života, bych nikdy neusla.

To bude dobré 5

29. dubna 2008 v 18:11 | Nini |  →To bude dobré
,,Ahoj Karoline, je tu doktor Wilhernoch?" zeptám se mladé sestřičky před doktorovou ordinací.
,,Dneska tady není Jolano. Příjde až k večeru, mám mu říct že jsi tady byla?" usměje se na mě.
,,Co? On tady není? Ale já s ním potřebuju mluvit, sliboval mi že tu pro mě bude kdikoliv." vykřiknu zděšeně.
,,Jolano, dnes nemáš žádnou návštěvu plánovanou. Až doktor Wilhernoch příjde tak mu řeknu že jsi tu byla, ano? On se za tebou staví." Karoline mě vyprovodí na chodbu. Nálada mi klesla k bodu mrazu.
,,Tak dneska budeš muset být sama. On ale příjde, neboj se Jolano." začnu mluvit sama na sebe. Ani si neuvědomuju že mluvím nahlas. Začíná na mě jít ta stejná panická hrůza.
Když jsem už skoro u svého pokoje, tak ke mě najednou přiběhne Marta, hrozná holka trpící, od smrti své matky, hroznými záchvaty.
,,Jolano, víš co je nového?Tomi pojede domů. Máme se s ním rozloučit." vyhrkne na mě.
Ted bych mohla říct pár věcí o naší léčebně. Zde se léčí psyhcycky nemocní lidé. Je to něco jako blázinec, ale většina z nás jsou při zdravém rozumu, i když z nějakého šoku mýváme záchvaty a nebo se všeho kolem bojíme a podobné. V naší léčebně je několik doktorů a mezi nimi i pan Wilhernoch. Nemám to tu ráda. nesnáším tu všechny, kromě jeho. Doktor se ke mě vždycky choval mile a proto ho mám jako jediného ráda.
,,Nikam nejdu." řeknu rezignovaně a chci jít do pokoje.
,,Musíš... všichni musíme.Pojď."
Takže přeci jenom musím s ní.Zase taková zábava to není. Většinu z toho co se děje kolem, jako zákusky, dárečky pro Tomiho a přání do života od všech, nevnímám. Celou dobu myslím jen na to, kdy už bude večer.
,,Jolano? Ty jsi semnou dnes chtěla mluvit?" doktor Wilhernoch pomalu vstoupí do mého pokoje. Rychle se kouknu na hodiny - je 7 hodin.Touhle dobou už býtvá doma.
,,Ne, já počkám do zítra. Vy už chcete jít určitě domů."
,,To nevadí, jestli tě něco trápí, tak si tě poslechnu."
..............................................................................................
Tímhle jsem vám chztěla trochu přiblížit léčebnu, ale je docela těžké takhle něco natlačit do jednoho příběhu, protože je toho hodně co popisovat a já tenhle příběh nechci zbytečně moc rozepisovat(asi proto že už chystám další v grafické podobě.)

To bude dobré 4

28. dubna 2008 v 19:31 | Nini |  →To bude dobré
,,Děkuju." řeknu klidně.
V tom ústavu to bylo hrozný. Chovali se ke mě vážně jako k vrahovi. Na oknech byly mříže a všechno bylo hlídané kamerami, dokonce i sprchy. Cítila jsem se hrozně. Po večerech jsem seděla u okna, k sobě jsem tiskla malého růžového králíčka, kterého mi darovala maminka. Ten rozbitý hrneček jsem si zalepila, ale někam se mi stratil jeden střep a tak mněl ten hrneček v sobě díru. Taky se sloupla barva.
V ten čas jsem nenáviděla všechny okolo. Nikdo za mnou nemohl jelikož jsem se s každým prala a kousala ho.Všichni mě málem zavrhly. Po dvou měsících však ke mě přišla jedna žena.
,,Ahoj Jolano." řekla mi mile. Všimla jsem si že má sebou tašku.
,,Vypadněte." řekla jsem jí.
,,Proč jsi na mě zlá? Já jsem ti přeci nic neudělala. Něco jsem ti donesla. Dopis od tvojí maminky a taky trochu sladkostí." mluvila stále mile.
,,Od maminky?" vykřikla jsem vesel a hrnula se k ní. Dopis jsem vi vrala s hodně nepřístipným pohldem a nabroušeně jsem zase přešla k posteli. Dala jsem se do čtení. Mamka psala abych přijela.
,, My ti dovolíme jet za ní. Jenže je v tom háček. Doposud jsi se nechovala moc hezky. Když změníš svoje chování, dovolíme ti jet za maminkou. Co ty na to?"
Samozřejmě jsem souhlasila. Moje nálada se změnila. Ta doktorka za mnou chodila velice často a nosila mi různý věci.
Pak mě vzali za mamkou. Ona jela s námi. Připadala jsem si divně, že semnou u ní bude i ta doktorka a ten řidič.
I přesto jsem si ten den užila. Mamka byla v hrozným stavu, ale usmívala se a byla stejně šťastná jako já. Všechno jsem jí vyprávěla, i o Michaelovi. Neměla ze mě radost a chtěla po mě abych se chovala zase slušně. Musela jsem jí to slíbit. Všechny sliby jsem dodržela.
V tom zářízení jsem strávila dohromady rok a za tu dobu jsem dvakrát navštívila mamku.
Pak jsem musela k dalším pěstounům. Byl to starší pár. Několik dětí už vychovali a teď se chtěli ujmout další duše bez rodičů.
Říkala jsem si, že to nejsou mí praví rodiče a, že až maminku pustí, zase se mě ujme.
U těch dvou se mi docela líbilo. Měla jsem pokoj pro sebe. Ve škole jsem se zlepšila a taky moje psychika se zlepšila. Začínala jsem je mít ráda.Taky jsem u nich byla ze všech pestounů nejdéle.Půl roku. To je dlouhá doba.
Od matčina zatčení ublehlo už dva a půl roku. Já jsem si žila hezky a moc mě ten život bavil. Říkala jsem si, že u nich zůstanu dokud maminku nepustí. To však byly jen sny. Pam Morman byl dost starý a jeden letní den-bylo to chvíli před prázdninama- dostal infarkt. Paní Mormanová se o mě nemohla starat sama a navíc měla strach abych nebyla něčím poznamenaná. No prostě šoupla mě zpátky do děcáku a já musela zase čekat na jiné pestouny.
,,Promiňte. Jsem unavená, můžeme si promluvit zase zítra?" zeptám se doktora.
,,Samozřejmě. Budu ti ke službám kdykoliv budeš potřebovat." usměje se na mě a vyprovodí mě ze své ordinace. Musím říct že si s ním moc ráda povídám.
................................................................
Tohle je delší než jsem plánovala.Doufám že se vám to líbí. Tenhle text nejspíš začnu posílat své učitelce na opravení a pak to tady budete mít bez všech chyb.... :-)

To bude dobré 3

28. dubna 2008 v 18:22 | Nini |  →To bude dobré
,,Chceš si jít odpočinout?" zeptá se mě doktor zatímco mi podává kapesník. ,,Ne." řeknu rázně ,,Dopovím vám to. Chci vám to říct"
,,Tak dobře. Já poslouchám..."
Oni mě poslaly pryč z jednoho důvodu. Dalo se to čekat. Všichni by udělali to samé.
Ten večer pršelo. Už odpoledne jsem měla špatnou náladu protože jsem si ze školy přinesla několik pětek a poznámku v deníčku. Celý den doma panovala blbá nálada. Macechu bolela hlava. Meggie mě stále otravovala s úkolem a Michael stále pobíhal kolem. Zase měl jeden ze svýchzáchvatů. Rozbíjel co mohl a šíleně řval.
,,Michaeli polož to. To je moje, je to od mámy!" zarvala jsem na něj, když chtěl rozbít můj rhneček s myškou. Povalila jsem ho na zem a hrneček mu sebrala.
,,Přestaňte po sobě křičet. Jolano nech Michaela. Jsi přeci starší!" křikla po nás macecha.
,,Tak to ne. Ten malej parchant chce rozbít můj hrneček." začala jsem taky křičet a ještě víc jsem Michaela srazila k zemi.
,,Neperte se. Jolano, Michael je mladší a ty bys měla mít rozum. No tak děti, mě dneska hrozně bolí hlava..." dál už jsem její slova neposlouchala. Hnala jsem se schovat všechny moje věci a hlavně ty od maminky.
,,Ne. Dej mi to. Já jsem to měl první." vykřikl Michael a sebral mi hrneček z ruky. Chtěla jsem mu ho znovu sebrat, ale nešlo to. Začali jsme se prát. Tahala jsem ho za vlasy a on mě kousal. Každý jsme se snažily aby ten druhý, můj hrneček pustil. Najednou se ozvala rána. Nevím jak se to stalo, ale můj hrneček byl na zemi rozbitý na několik kousků.
,,Tak za tohle tě zabiju!" vykřikla jsem a žduchla jsem do Michaela. Naneštěstí za ním bylo otevřené okno. Michael ztratil rovnováhu a z toho okna vypadl. Meggie se nehorázně rozkřičela a já taky.
Byla jsem v šoku. Samanta hned volala sanitku, ale Michael spadnul na hlavu a nepřežil to. Tentokrát jsem musela do nápravného zařízení...
,,Byla to nehoda. Já vážně nechtěla. On vypadnul sám. Bylo tam to okno, on za to mohl." začnu křičet.
,,To je v pořádku Jolano. Nikdo tě z toho obviňuje." řekne Doktor klidně.

To bude dobré 2

28. dubna 2008 v 14:51 | Nini |  →To bude dobré
,,Vyprávěj mi něco o tvých pěstounech" vyzve mě doktor na další návštěvě. Ani mě o to nemusel psit, stejně o tom chci mluvit.
Mými prvnímy pěstouny byly rodina Shellových. Odchovali mnoho dětí a mnohé z nich u nich zůstávalo jen krátkou chvíli, než se najde jiná rodina. Ještě předtím jsem však byla měsíc v děckém domově.Odmítala jsem jíst a chtěla jsem jen vidět svou matku. S tou však ještě v té době probýhal soudní proces.
Po tom měsíci jsem se teda dostala k těm dvoum. V jednom domě jsme byly jen 2 děti. Já a malý Simír. Toho spratka jsem nenáviděla. Byl to jejich vlastní syn a proto ho milovali. On mě nesnášel stejně jako já jeho. Jednoho dne, když jsme se se Simírem znovu nepohodli jsem se s ním začala prát a uhodila jsem ho tak nešikoně, že spadl a o roh stolu si rozbil hlavu. Hned druhý den jsem putovala zpátky do domova s poznámkou- Nezvladatelná, vyvolává konflikty.
Podle té poznámky se ke mě taky chovali. Daly mě na pokoj s největšíma prudičkama. Byla jsem tam mezi dětmi, které dělají neplechu pořád. Měla jsem jediné štěstí že mě nezavřeli do ústavu pro nezvladatelné.Byl tam jedna z holek z méh pokoje a příběhy, které mi vyprávěla, byly hrozné.
Moji další pěstouni, byly Rosse a Joe McKalisterovi. Rodina asi s 4 dětmi. Já jsem byla pátá. Bydlela jsem v pokoji spolu s Meggie, která se neustále počůrávala a Michaelem, který zase moc často dostával záchvaty vsteku, který mu regulovali, pomocí prášků. Dvě starší děcka byly Samatha a Peter (14 a 15). Nikdo z nás nebyl jejich, proto se k nám takhle chovali. Všichni jsme měli nějaký vroubek ve výchově, proto nás šoupli sem. McKalisterovi dělali v noci (a někdy i přes den) hroný kravál. Rozdávali si to i když jsme doma byli všichni a někdy nechali i otevřené dveře.
Jednou jsem taky načapala Samanthu a Petera, jak dělají to samé.
Byl to tam hnus. Se školou jsem hodně klesla a moje chování se hodně zhoršilo. Rychle jsem se obrnila, proti narážkám Joa a ostatních doma. Musela jsem se taky obrnit, proti ukízení postele po malé Meggie.Měla jsem to tam plné zuby a snažila jsem se odtamtud dostat co nejrychleji pryč.
Podařilo se mi to hrozně traumatizujícím způsobem... Já jsem totiž... já...
,,To je dobré, Jolano.Vypovídej se z toho. To bude dobré.." snaží se mě uklidnit, ale já začnu brečet ještě víc. Nerada vzpomínám na ten den.

Poslední zbohem

28. dubna 2008 v 14:29 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
,,Miluju tě a nikdy ne tebe nezapomenu." šeptnu jsem svému příteli do ucha. ,,I když nás bude dělit několika kilometrová dálka a dokonce celý oceán, budu na tebe myslet. Přijedu tě navštívit. Slibuju"
On mě pevně obejme. Ví stejně jako já, že už to nemá cenu. Stále však svým slovům věřím. ,,Nebudu se zlobit, když si najdeš jiného přítele. Láska na dálku nemá cenu. Já vím že se to stane." řekne a tím mi vyrazí dech.
Cítí to stejně. Velké zklamání. Co si budem nalhávat. Budeme několik set kilometrů daleko. Naším jediným dorozumíváním bude icq, ale žádné polibky, krásná slovička. Už žádné šeptání po nocích do ouška, žádná krásně prožitá noc. Teenagerům tohle bude scházet. Musíme si to přiznat. Cítíme to stejně.
,,Přesto tě miluju a nikdy nezapomenu. Vím co cítíš a vím co si myslíš. Já to mám stejně. Nemůže to vydržet. Zbohem Mimi. Přijedu na letiště" zašeptá a já udělám krok pod střechu verandy domu. Niko se na mě podívá očima plnýma smutku. Rychle skočím ze chodů za ním zpátky do deště. Obějmu ho kolem krku a vášnivě políbím. Do toho polibku vkládám všechny své city.
,,Dobrou noc krásko." Niko mě naposledy pohladí po tváři a pak se rozeběhne domů.
Zůstávám stát na verandě.Všechno to zkončí.Dneska. Vím to. Hodně se spolu odcizíme a nikdo se mi to nesnažte vymluvit. Mladý kluk potřebuje lásku. Když né psychyckou, tak fyzickou a tu jemu dá každá druhá holka. Niku je nádherný chlapec, hodný, romantický, přesně takový jakého si dívka přeje. Já ho ted nechám těm ostatním.
,,Zbohem Má lásko" šeptnu ještě do ticha noci, rušeného doposud jen šuměním deště...

1.Drabble

25. dubna 2008 v 13:14 | Nini |  Drabble→
Tak pokud někdo neví co to je tak Drabble, je povídka o 100 slovech. Já jsem to nikdy nezkoušela, a proto se o to pokusím teď.
***
Bylo to jako sen. Všechno co zažila tak dávno, se jí vracelo ve vzpomínce zpátky. Díky tomu se i teď, kdy byla na pokraji konce, cítila nádherně.
Ve svém snu vidí dítě. Chlapce hrajícího si s dětmi. Její dítě. Obraz se změnil a ona viděla muže, krásně oblečeného s ženou. Její syn a snacha. Taky tam byl její vnouček. Lukášek jí teď drží za ruku, když vedle ní sedí. I její syn a jeho žena, jako dcera. I v této hodině se cítí šťastná. Nejšťastnější okamžiky vybavují se jí za zavřenými víčky. Teď je šťastná a šťastně taky může odejít.
*****
Tak jaké to je? Nevím. Něco bez určitého tématu neumím napsat, ale tak snad jste pochopily že je to o babičce na smrtelné posteli.

Tentokrát tužkou

25. dubna 2008 v 12:47 | Nini |  Moje obrázky→
Tday je další várka mých obrázků.Tentokrát jen tužkou. Většina těch opbrázku je asi 3 roky stará, takže berte ohled na mou neomalenost s rdžením tužky a nejistotů pohybů.

Do boje s Pastelem

25. dubna 2008 v 11:42 | Nini |  Moje obrázky→
Hodně lidí si psalo, že by tu chtělo víc obrázků. mě se ten nápad taky líbí, protože zde můžu úrezentovat svou tvorbu. Ted začínám s prvními obrázky, které jsou moje vlastní.
Doufám že se vám budou líbit a prosím o komentáře...

To bude dobré

23. dubna 2008 v 17:55 | Nini |  →To bude dobré
,,Můj život?Opravdu vás to bude zajímat doktore? " kouknu se do těch šedých očí lemované vráskami, jenž na mě mile shlížejí. Doktor se znovu usměje a přisvědčí, že doopravdy bude poslouchat.
,Jako každý jsem se někdy narodila. Podle všeho jsem se, ale nenarodila v nemocnici, ale někde v hospůdce za vesnicí. Matka je kurva... teda teď už nevím co je s ní, ale byla kurva když jsem se narodila...Většinu času jsem trávila někde u jejich kamarádek. Byla jsem tak často u cizích lidí, že už jsem pomalu nevěděla kdo je má matka. V té době jsem si, ale žila dobře.Měla jsem jídlo pravidelně, měla jsem teplou postel a domov kam jsem se po škole mohla vracet. Měla jsem domov, kde jsem všechno znala.Měla jsem vlastní mámu, vlastní pokoj, všechno to bylo mé. Všechno mi to patřilo od doby... no od doby co si pamatuju.
Ale pak se to zvrtlo.Moje máma v té době ještě pracovala v nočním baru Zlatá Myš.Byla to slušná ženská, když byla mladá dělala tam striptérku, ale v té době ne. Teda pokud vím, do toho baru jsem moc nechodila a když už tak odpoledne za mámou a ta vždycky dřela za barem a rozlévala chlast ožralům z ulice.V té době už byla spolumajitelkou toho baru a proto si mohla dělat co chce.
Pamatuju si na ten den uplně živě. Vidím to před očima. Vcházím do baru kde je spousta policajtů, hledám mámu. Musím se protlačit proudem lidí za červenou páskou. Nejdřív mě nechtěli pustit dovnitř, ale když jsem ze všech sil řvala ,,Mamííí!Mamííí, kde jsi!?" a máma to slyšela, tak mě přeci jenom pustili dovnitř.
Slova se mi derou do hlavy slyším co říkal ten policajt: ,,Madam Goncirová, musíme vás odvést na stanici kvůli výslechu." Byl to šok. Už jsem nevnímala co se děje, koukala jsem na druhého majitele baru jak leží na zemi...Mtrvý! Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem se přitiskla k mámě. Podívala jsem se jí do očí. Tušila to... věděla co se stane, ale přesto mě tehda poslala k jedné ze svých kamarádek.
Už to jelo jako na kolotoči. Mámu obvinily z vraždy a taky prodávání drog. Mě si odchytila sociálka a scháněla mi novou pěstounskou rodinu. Byla jsem vyděšená, ospalá a zmatená. Ještě jsem netušila co se děje. On mi to nikdo neřekl, asi si mysleli že dvanácti leté děvče nepochopí, proč jeho matka nepřišla v noci domů a proč jí pryč odvádí cizí lidé. Řekli mi jen, tvoje máma je ve vězení a protože tam zůstane dlouho, tak ty zůstaneš u nás.
,,Dobře Jolano, odpočiňte si. Vím jaké to pro vás musí být. Chci abyste ted šla zpátky do svého pokoje. Po večeři mě znovu navštívíte." doktorův hlas byl klidný a milý. Jako beránek, jsem poslušně poslechla a odešla jsem z jeho ordinace. Opravdu mi bylo špatně. Ty stresy minulých měsíců a taky ty vzpomínky. Pořád mi v hlavě zní křik, vyděšeý výkřik. Vidím moji matku s rukama od krve a pak, jak je celá od krve. Všechno mi to nahání hrůzu.
A proto jsem tady. Doktor Wilhernoch mě léčí ze šoků a panického strachu, který prožívám. Jsem ted zavřená v nemocnici, zklidňováná spoustou prášků.
.............................................................................
Nová povídka, napadla mě v čera v noci. Už nevím co mě inspirovalo, ale byly to nějaké filmy a bylo jich hodně. Tak doufám že se vám to bude líbit.Já se budu snažit psát krátké povídky aby to četl každý....
Papa Nini

K.J. Erben-Kytice

20. dubna 2008 v 13:19 | Nini |  Básničky→
Karel Jaromír Erben
Kytice

K.J. Erben-Vodník

19. dubna 2008 v 20:25 | Nini |  Básničky→
Karel Jaromír Erben
Vodník
Sry že nenapíšu autora tohot obrazu, ale já ho nevím... Prosím nekopírovat!!!!

Příběh o psu

19. dubna 2008 v 13:51 | Nini |  Příběhy→Jednodílné
Tak tohle jsem našla na jednom super blogísku. Nevím kdo je autor tak to sem nemůžu dát, ale napíšu vám adresu toho blogu, který jsem kvůli povídkám projela.
Klik na Cč a můžete začít číst:

Pomsta v srdci...7část

18. dubna 2008 v 17:12 | Nini |  →Pomsta v srdci...
Tak lidi, to že zde tento článek vidíte je důkaz toho že se mi ho povedlo zveřejnit. On tu měl být už v čera, ale nějako jsem si ho já blbá zkopírovala a automaticky vypla blog, ale než jsem to ztačila kamkoliv vložit, zkopírovala jsem si další věc a ten článek se mi smazal... no nadávala jsem na sebe jako divá... ale sesmolila jsem horší verzi s úryvky které si pamatuju.

Pomsta v srdci...6část

17. dubna 2008 v 13:17 | Nini |  →Pomsta v srdci...
,,Rin, vylez už." zavolá Sesshoumaru na malou Rin čabrajíc se ve vodě už nějakou dobu jen tak.
Ta ochotně poslechne a přiběhne k plápolajícímu ohni, kde se ohřívá a čeká až jí trochu oschne oblečení aby na sebe mohla natáhnout svoje kimono.
,,Rin, myslím že tohle by se ti ted mohlo hodit." řekne Lehnna a ze své taštičky vytáhne hezky složený šátek.Rin jí nejdřív nevěnuje pozornost a pomalu se přisunuje blíž a blíž k ohni jak je jí zima. Slunce už přestává svítit a nad nimi se snáší soumrak.

Pomsta v srdci...5část

13. dubna 2008 v 20:25 | Nini |  →Pomsta v srdci...
Konečně je ted den tady. V minulosti nikdy nepomyslela jak rychle by to mohlo přijít.
Od toho dne kdy jí Sesshoumaru zachránil, nemyslela na nic jiného než jak se mu pomstít za rodinu. Přestože v ní stále plápolají plameny vášně, hněv a zloba jsou mocnější. Stala se z ní putovatelka. Je to vyhnanec, který se bloumá od místa k místu a hledá démona. Možná...pomyslela si už mnohokrát, možná se ze mě stane profesionální demonobijka a budu zabíjet démony.
Lehnna se zastaví na malé pěšince. Je to uprostřed lesa, kde se nikdy nezastavuje, ale ted musí. Zaslechla totiž nějaké hlasy. Po chvíli v nich rozpoznává hlas malého děvčátka-Rin.

Magická Dvojčata

13. dubna 2008 v 15:01 | Nini |  →Magická Dvojčata
Magická dvojčata je příběh dvou holek, které jednoho dne najdou na půdě prarodičů kouzelnou knihu díki níž se dostanou do velice prazvláštního světa, kde zažívají neuvěřitelné věci.
,,Konečně" šeptne Alexandra svojí sestře když jejich letadlo dorazí na letiště.,,Myslíš že dědu poznáme?Přijel vůbec?"
,,Alex, nešil.Děda na nás určitě nezapoměl" okřikne ji Katen.
Alexanda a Katen Freimondovy jsou dvojčata.Po smrti matky, se o ně otec nemohl starat a proto odjely z New Yorku na Anglický venkov kde vyrůstala jejich maminka

Pomsta v srdci...4část

1. dubna 2008 v 16:20 | Nini |  →Pomsta v srdci...
Vrací se do doby svého děctví.
Jako malé dítě sedí na klíně černovlasé ženě. Ona ji vypráví o magii kolující v jejich rodině. O umění bylinek a všem možném co se v jejich rodině po několik generací nabíralo.
Druhá žena, o hodně starší než předchozí před ně položí velkou knihu.
,,V této knížce jsou různé lektvary, zaklínadla a všechno možné co by ses mohla naučit." poví černovlasá žena malému děvčátku.
,,Maminko a budu umět všechno to co ty? Uplně stejné věci?" podívá se na ni s úsměvem malé děvče, malá Lehnna.
,,Budeš toho umět ještě víc. Ty jsi chytrá stejně jako tvůj otec..." usměje se na svou dcerku Ayrio.
,,A jsi stejně krásná a odvážná jako tvoje matka." doplní větu své dcery stará Komaricho.
CREDITS: Layout by Denaille | layouts.candita.cz | Picture from DA