na Blog.cz

Nudná, nezáživná... Krásné, krásné toho... :( Je hezké vědět, že když si člověk myslí, že je pro druhého no.1, tak že se vlastně mýlil a je pro něj sice důležitá, ale tak by stejně mohla být kupa jiných... :( Opravdu to potěší a dodá na sebevědomí... A ještě lepší je, když si to ta daná osoba neuvědomí... :(

Nenávidím svoje tělo, svá povislá, neatraktivní prsa, své nohy plné strii a celulitýdy, které se ne a ne zbavit, i kdybych nežrala, zhubnu přicho, znubnu ruce, možná obličej, ale ty nohy nikdy - nenávidím svoje tělo, stydím se nahá... Ale dokázala jsem se svléknout donaha před jednou jedinou osobou... A on mi říkal, že jsem sexy, že se mu můj obrovský zadek líbí... (A ne, nemám o sobě jen špatné mínění, ale je to pravda.) Říkal mi, abych se před webkamerou svlékla a oblékla do pyžama. Ukazovala jsem mu svoje tělo... Myslela jsem si, že mu přijdu sexy... Asi omyl... Možná mě chtěl jen podpořit, abych si zvedla sebevědomí, ale to by mi ho teď nesměl poslat totálně do kytek... A stačilo jediné: "No víš, ono to pro mě bylo nezaživné..." Šok! On sám chtěl, abych se před ním převlékla a když to udělám, řekne mi toto... :(

A pak... Přemýšlím, jak to z nich svléknout! z nich... Ne z někoho, ale z nich... Svlékal by prádlo z jiných... Ne z jedné bezvýznamné osůbky :( osůbky, která si říká jeho přítelkyně...

Vím, jsou to jen slova, ale zabolí to... :( a to hodně... A hodně zabolí, když dělá, jako by nic, jen to ledabyle vysvětlí a čeká, že všechno bude OKA... A když mu řeknu, že se mi to nelíbilo, že to pro mě bylo ranitelné, tak si ještě pomyslí, že jsem blbá, co si vůbec dovoluju mu něco takového žíkat, když to vysvětlil... :(

Přemýšlím, komu jsem dala své srdce, na to aby jej rozdupal... :( A on mi po něm šlape... :( A pořád mi stále opakuje, že je to moje chyba, že za to mohu já...

V jednu chvíli klídek, vypadá to, že by konečně mohl napsat něco od srdce a pak to zase jsou věty typu: "Co ti furt ty krávo je, však jsem to vysvětlil, proč ti do sakra nestačí?!" (Sice nikdy nenapsal tohle, ale prakticky každá věta k téhle odkazuje svým kontextem :( ) Chtěla jsem jen, aby mi dal najevo, že to tak nemyslel, ale on mi spíš dal najevo, že jsem kráva, když mu nevydím do hlavy, abych pohopila, co myslel...

Jedno vím jístě... :( Už žádné převlékání před kamerou :( a budu čekat, kdy mě bude chtít on, než abych dava znamení, protože pokud stojí o mě, měl by mluvit o mě, nebo si aspoň přiznat chybu, ale ne chybu stylem: "Však, ty víš jak jsem to myslel, tak proč proti mě furt střílíš a obracíš to proti mě!" neobracím nic a přitom vždycky podle něj obracím všechno... Když naznačím pravdu, jemu to zasáhne ego a hned jsem na vině já, hned jsem ta nejhorší a on to přeci vysvětlil, ale já jsem přeci před tím udělala na něj něco, ale vždyť to já jsem se urazila a ne on, proč by to měl napravovat... :(

Pohřbívám svoje srdce, kéž bych si ho mohla vyrvat... Mám chuť sednout do auta a jet, odjet pryč... Cítím jak mi motor přede pod zadkem, cítím vibrace ve volantu, které mi rozechvívají ruce, cítím vzrušení, když sešlápnu plynový pedál a auto se rozjede a jede tam, kam já chci...

Mohu zapomenout na to, že se vlastně nenávidím, že ztrácím sebevědomí a že ztrácím samu sebe, že už to nejsem já, vzpurná, tvrdá holka, které nikdy nikdo nedokázal ublížit, protože jí to bylo jedno... Ale teď mi to jedno není... Moje rodina mi není tak blýzká jako ten člověk, který by mě radši izoloval od některých členů mé rodiny... Udělala bych pro něj cokoli, a on mi tímhle srazil sebevědomí na nulu, už mu nebudu věřit žádná slova o tom, že jsem hezká (stejně mi toho moc neříká) nejsem hezká, jsem nudná :´( Jsem nula... :(

Mohla bych si sepsat seznam toho, co jsem... Ale už to nejsem já... Jsem bez fantazie, bez vůle... Ztatila jsem svou duši... :(

A není to jen tím, co se teď stalo, že si můj přítel až pozdě uvědomil, co vlastně řekl, že se to snažil ledabyle vysvětlit a pak jsem za piču já, můžu za všechno a nemám nadávat... :( Je toho už víc... Nic neudělám a on po mě vyletí, bezdůvodně se uráží... Možná bych měla věřit tomu, co mi říkali ostatní, že je urážlivý... Ale lásce se nedá poroučet... Pořád ho miluju, i když mě trápí tak, že to není možné, že to vidí všichni, že se o mě všichni bojí, abych si něco neudělala :( Všimli si toho :( Ale snažím se mu dát šanci... Omlovám ho tím, že je vystresovaný, ale já jsem vystresovaná taky a on se snaží ventilovat svoje problémy tím, že si to vylévá na mě :( A já pak kvůli tomu nespím, trápím se, přemýšlím celou noc, nepřemýšlím, nesoustředím se, nedávám to... :(

A lásko, proč stále nemůžeš pochopit moje city? Proč?

Kdybych vzala nůž a vyřízla si srdce a ukázala ti ho, viděl bys, jak krvácí... Než jsem tě poznala, netušila jsem, jak může srdce bolet... Kdysi mi kamarád ublížil, bolelo to, ale přebolelo to, ale ty nepřebolíš... A ty víš, že mě to bolí, ale proč? Proč to děláš :(

Snažím se, abys procitnul, ale ty, jako bys mě ignoroval... Láska bolí, ale bez lásky se nedá žít... Dá, ale jak? A láska bolí... :(

A mě se hlavou honí tolik věcí... :(

Mám chuť to zabalit... Můj život je na nic... Zkazím všechno na co sáhnu, stydím se před svým přítelem, stydím se před celým světem, hnusím se sama sobě, za to jaká jsem a jak s tím neumím nic dělat... Sere mě ta hrozná bezmoc z toho, že jsem odkázaná na rodiče, nemám šanci si v okolí sehnat brigádu, nemám placenou praxi, nemám přísun peněz a ničeho, jsem prostě looser... Někdy si připadám jako vyhnanec, který trpí na tu šílenou nespravedlnost světa...

Moje černé myšlenky se mi vrátily i když mám teď obrosvký důvod žít, tohle je velmi zlé... Chci se na několik dní zavřít někam, nadopovat se něčím a usnou na několik dní, prostě zapomenout, na všechno a úplně...

Mám chuť si zase ublížit, zahnat tu bolest z toho, že na mě serou mí nejbližší, že se mi nic nedaří, že je to prostě všechno marné...

Toto není ani moc povídka, jako spíše zamyšlení... Hodí se to na mě ;)

Mám v kompu pár rozepsaných povídek. Jsou to jednorázovky, některé krátké, jiné dlouhé, ale ne dost na samostatnou serii, některé jsou povídky, jiné jen zamyšlení, další jedno velké synonumum na něco... Nemají skoro žádné spojitosti - možná jenom to, že ukazují lidské chyby: Touhu, lásku, zlobu, nenávist, podvod, závist, nenasytnost, posedlost, marnivost... To jsou výčty těch rozepsaných děl... Některé z nich si jdou podobné svým stylem psaní, jiné postavami...

Nechce se mi je dávat do jednorázovek, protože tam by nevynikly, ale netuším jaké jméno by měla nést rubrika s těmito mými výtvory...

Kdo by měl nějaký nápad, všechno beru, do té doby, to tady budu asi přidávat jen tak, beze jména, bez domova, jako výkřiky do tmy jedné melancholické dívky, která přemýšlí o zlu v životě...

Líbí se mi, jak lidi kritizují začátky něčí tvorby :) Neříkám, že to není sranda, někomu krásně vynadat, za to čím se snaží krmit soudné čtenáře, ale lidi, trošku se podívat na data a srovnat dílka. Pokud nejnovější práce stojí za stejné nic jako něco napsaného před pěti lety OK, ale ono se to dá napsat i slušně, bez ironie a nadávek :)

Mě kritika nevadí, nic si z toho nedělám, nepovažuju se za dokonalou, nemyslím si, že v tom co dělám, jsem nějaká přebornice, ale nemám ráda, když se mi zbytečně nadává... Vy kritici, co si neumíte poradit bez toho, aniž byste ostatní ihned uráželi, zamyslete se nad sebou - ono se to dá napsat slušně... A teprve až se na vás zhrzený autor oboří a vynadá vám, tak teprve se bránit.

Je to ubohé... :)

Je to zvláštní... Komentář ani jeden, ale průměrně na můj blog najede 15 lidí denně... Zvláštní... Fakt moc zvláštní :/

Kouření... No všichni se shodneme, že je škodlivé, ale co dneska není? Vždyť i vzduch v Ostravě, Karviné a všech větších městech taky...

Kdysi jsme měli ve škole referát, nebo spíš prezentaci na téma ZDRAVÍ a naše skupinka dostala za úkol vypracovat referát na téma kouření. Dohodli jsme se, že to uděláme formou: Klady a Zápory... A hádejte co převažovalo?

Je to zařážející, ale v kouření převažují klady nad zápory... Takže já tu teď vypíšu zápory, které jsou každému známé a potom klady, které každý kuřák uzná...

Takže další změna... :) Oživíme design blogu... :D Už by to potřeboval, ta tmavá barva začíná být až moc depresivní :D

Jinak, kdo všechno čte články na tomto blogu? Napište mi do komentářů, jaké články byste tu chěli?

Řekněte mi někdo, že to není pravda... Že se to fakt nestalo?

Asi jsem ztratila peněženku a s ní všechny svoje doklady a lístky na oběd :(... Fakt nechápu na so myslím a to mi to připomínali: ,,Zkontroluj si všechno, jestli ti nic nechybí. Hlavně peněženka!" a bum! Já ji fakt asi zapoemnu ve vlaku :( JSem prostě fakt kráva... Nedávno to byl telefon, teď zase tohle... Bože, fakt mi nedovolíš si odpočinout? Fakt mě musíš tolik trestat za to, že bych chtěla být šťastná? Asi se fakt zase všeho vzdám a budu zase myslet na důležité věci, než na flirtování, kamarády a zábavu :( pak totiž budu nešťastná pořád a nebudou muset trpět lidi kolem mě...

Je to jednoduché, prostě se přestanu smát, budu zase plakat a tiše sedět v rohu :( Tak jako jsem to dělala do začátku roku... Sakra proč já vážně nemohu mít klid? Udělala jsem fakt něco tak strašného?

Kdybych mohla mít jedno přání, tak aby mi Bůh seslal nejlepší kamarádku... Jednu jsem ztratila a od té doby trpím... Neumím se ovládat, ubližuju lidem kolem sebe... Potřebuju přemýšlet, zklidnit se... Sakra co mám dělat? Co se stalo už nezměním, ale mohla bych ty svoje zdi kolem sebe vystavět ještě vyšší a pevnější... Nikdo mi nesmí ublížit a já nesmím ublížit nikomu kolem sebe... Chci mít v hlavě něco, co by mi předem řeklo, jak to všechno dopadne, ale asi vydím svět moc růžově :( Nejsem dobrá psycholožka a nedokážu ovládat cizí životy... Nedovedu předvídat jak co bude a to je ta chyba. Celý život jsem myslela za ostatní, za svoje postavy, za několik lidí najednou a nedokážu odhadnou jak dopadne obyčejný reálný rozhovor... Někdy se bojím, že snad nedokážu ani žít mimo můj imaginární svět.

Moje duše se sice raduje, ale zbytek strádá... Moje srdce touží po obyčejném životě, ale jako bych byla spoutána řetězy, které mě prostě nepustí... Bože, mám chuť křičet, brečet, chtěla bych něco rozbít a prát se... Něco mi trhá duši na cáry a náramě se tím baví...

Nejhorší je, že si to všechno nedokážu sama vysvětlit, nechápu to, tak jak to mají chápat jiní? Musím změnit celý svůj postoj k životu, litovat toho co dělám, pochybovat asi netojí za nic a mě už to za ty roky ani nebaví... Jsou to čtyři roky, co jsem se tak drasticky změnila a dodneška jsem s tím nehnula :(

Možná je to pro někoho jednoduché, ale pro mě to bude běh na dlouhou trať, ale hodlám zapomenout na to co bylo a... Prostě se už nesmím zapomenout... Nikdy!